Pamatujete si ještě na souboj George Bushe ml. s Johnem Kerrym? Jejich volební střet měl zvláštní příchuť, neboť mezi těmi, kdo volební guláš kořenili, byl i tajný spolek studentů university Yale Lebky a hnáty. Oba kandidáti na amerického prezidenta prošli ve svém mládí poněkud neobvyklým iniciačním obřadem. Po vstupu do „hrobky“, tmavé krypty bez oken v New Haven, přísahali věrnost Řádu a zavázali se k tomu, že o jeho činnosti budou zachovávat mlčení. Váleli se v blátě a byli biti, poté leželi nazí v rakvi a přítomným členům se svěřovali s dosavadní historií svého sexuálního života. Po této „očistě“ byli oblečeni do róby, symbolizující jejich novou identitu a na závěr obdrželi řádové jméno. A to vše jen proto, aby si zajistili politickou kariéru či místo na výsluní finančního a podnikatelského světa. Okultně vymetená cestička k moci však není zcela zadarmo. Každý člen Řádu je povinen finančně přispívat na chod organizace a na podporu svých bratrů a sester. Tedy Bush Kerrymu a Kerry Bushovi. Napsal jsem o tom v roce 2004 článek pro Mezinárodní report, v němž jsem volbu mezi Bushem a Kerrym přirovnal k nelítostnému konkurenčnímu boji mezi Coca-Colou a Pepsi-Colou. Ať už vyhraje kdokoli, vždycky to bude chutnat stejně.

Podobně „vyhrocený“ souboj se nejspíš odehraje mezi kandidáty na úřad „prezidenta  EU“ a "ministra zahraničí". Nejčastěji se v této souvislosti skloňují jména Balkenende, Miliband a Van Rompuy. Pokud mezi nimi existují nějaké ideově založené rozdíly, není snadné se jich dopátrat. Díky italskému europoslanci Mario Borgheziovi z Ligy severu však naštěstí víme, co mají společného, totiž častou účast na zasedáních skupiny Bilderberg či Trilaterální komise. Kdo již něco četl o skupině Bilderberg (nebo zde) či Trilaterální komisi, může si být jistý tím, že Havlova vize, přednesená na půdě Evropského parlamentu, získá volbou jednoho z těchto kandidátů dobré mocenské předpoklady pro svoji realizaci.

Když Angela Merkelová přirovnávala u pitoreskního berlínského domina zápas proti komunismu k boji proti klimatickým změnám a volala po „novém globálním řádu“, položila tím další řadu cihel do nové zdi, symbolizující rozdělení již ne geografické (z „globálního řádu“ již není kam fyzicky utéct), ale výhradně mentální. Tato zeď bude oddělovat prostor svobody od otroctví a smysl pro pravdu od ideologické manipulace. A každá dezerce z pout Havlovy humanistické vize bude po uvedení Zdi do plného provozu vyžadovat ještě větší statečnost a připravenost k oběti než dnes.