Thomas Friedman v New York Times má efektně prostý titulek This Is Not a Test. This is Not a Test (tak primitivní – a jak to přeložit, aby to v češtině vyznělo stejně? „Tohle už je doopravdy“?). Podle něj současná finanční krize ohrožuje "vše, čím bychom jako národ chtěli být“, a americkým politikům to pořád nedochází. Friedman používá ještě víc metafor než obvykle: "Přátelé, tohle není hra. .. Tohle je srpen 1914. Tohle je ráno po Pearl Harboru. Tohle je 12. září 2001." Anebo: „Máme zástavu srdce (heart failure). Naše srdce -- náš bankovní systém, který pumpuje krev do našeho průmyslového svalstva -- se ucpalo a tepe hluboce pod své možnosti.“ A Kongres do toho při schvalovacím procesu řeší, jestli noví šéfové ministerstva financí „zaplatili sociální pojištění za chůvu, která pro ně před dvaceti lety dělala za pět dolarů na hodinu.“ Friedman se chytá za hlavu: „Jako by náš finanční dům hořel, ale my nenecháme hasiče otevřít hydrant, dokud nás nepřesvědčí, že voda není příliš chlorovaná.“
Vinu přičítá republikánům, jejichž momentální neoficiální mluvčí, rozhlasový komentátor Rush Limbaugh, usilovně přeje Obamovi jen to nejhorší. John McCain, zaznamenává uznale Friedman, se od toho okamžitě distancoval: „Nepřeji si, aby (prezident) selhal ve své misi na pozvednutí ekonomiky.“ A Friedman ve své metaforické náladě přidává – je to, jako by demokraté ráno po 11. září prohlásili, že nepodpoří žádnou část války proti al-Káidě: „Georgi W. Bushi, zařiď si to sám.“
Pro prezidenta má Friedman o mnoho vlídnější slova, líbí se mu jeho „chladnokrevnost (coolness) pod palbou“, ale jako by se příliš držel stranou krize. „Chápu, že se nechce stát rukojmím vývoje bankovních akcií. Ale on už jím je. Jako my všichni.“ Prezident musí podle komentátora vymyslet, jak potrestá špatné finanční hráče, ale přitom nevyvolá paniku na trhu; jak nevyhnutelně nalije další peníze do bank, ač se to bude špatně politicky prodávat; jak předstoupí před Američany a bude jim muset říct, že použije veřejné peníze pro finančníky, ač to možná není fér (jenže „férovost není v nabídce“, jde o to, zda se vyhneme rozkladu celého systému). Musí dělat rozhodnutí o bilionech dolarů, jaká nemají precedens, a proto nikdo nezná jejich důsledky. A musí Američany seznámit s rozsahem krize tak, aby následně všichni neběželi vybrat úspory z bank a cpát je do matrací.
Takže se Friedman každé ráno budí s nadějí, že si přečte tuto zprávu: „Prezident Obama dnes oznámil, že pozval 20 předních amerických bankéřů, 20 průmyslníků, 20 špičkových ekonomů a demokratické i republikánské lídry z obou komor Kongresu na jednání s jeho týmem v Camp Davidu. "Nevrátíme se z hor, dokud se nedobereme společné, průhledné strategie, jak nás dostat z této bankovní krize," řekl Obama při nástupu do helikoptéry."
(Co pořád Friedman má s tou dvacítkou? V únoru navrhoval, ať prezident dá peníze ze stimulačního balíčku 20 největším fondům rizikového kapitálu. Je to úroveň, od níž začíná platit „víc hlav víc ví“? Neměl mít NERV taky 20 členů? Nebo menším zemím stačí polovic?)
*
Budou padat rakouské banky? Wall Street Journal si k tomu nechal přeložit rakouského novináře Christiana Ortnera, píšícího na vlastní stránce www.ortneronline.at.
Ortner má vtipný postřeh: zatímco na tradičním vídeňském Plese v opeře si vždy rakouské banky pronajímaly lóže za 17 tisíc eur (nápoje nepočítaje) hned vedle prezidentské, 19. února byl v plné koktejlové parádě jen Andreas Treichl, šéf Erste Group – a to jen proto, že jeho žena byla organizátorka. Ostatní ředitelé se báli, že by v novinách vyšly jejich fotky se šampaňským nebo při valčíku. Zvlášť když právě Erste dostala 2,7 miliardy eur od vlády a Raiffeisen a spol budou prý brzy následovat. Rakouská vláda dosud vyčlenila až 100 miliard eur na záchranu bank, což je v přepočtu na osmimilionovou populaci víc než Německo.
Ortner zvyšuje odhad rakouských půjček na Východ: podle něj je to kolem 300 miliard eur, tedy téměř celé rakouské HDP, takže „kolem Vídně zavál islandský vítr“. Ale ani Ortner nezná odpověď na otázku, která zajímá autora tohoto blogu, tedy kolik z toho je nenávratně utopeno. Samy banky srdnatě prohlašují, že to pokryjí samy, „nezávislé odhady uvádějí 20-30 mliard eur (ale číslo sotva dlouho vydrží)". Dosud dobře ceněné Rakousko má teď na trhu dluhopisů tak vysokou rizikovou prémii jako chronicky nespolehlivá Itálie, což prý stojí vládu dodatečných 200 milionů eur ročně na dluhové službě.
"Vídeňské elity reagují s velmi typickou rakouskou snahou - vylíčit sami sebe jako oběti. Když britské komentáře píší o "finančním Stalingradu", které mohou východní banky utrpět kvůli "habsburskému avanturismu“, přední vídeňští bankéři šíří zvěsti, že je to jen snaha zainteresovaných stran srazit cenu jejích akcií, aby je mohly levně skoupit.“ (Bratři Rakušané, tak vy si také libujete v obdobných ublíženecky-spikleneckých teoriích jako nejmenovaní vysoce postavení čeští diplomaté! viz poslední text v tomto blogu)
Akcie Erste za 18 měsíců spadly o 80 %, ale Ortner smířlivě uzavírá, že se brzy zvetí. Přece jen mají rakouské banky na Východě nejsilnější pozici, už i v Albánii má prý Raiffeisen pobočky v kdejaké díře -- jednou krize přejde a úvěry budou potřeba. Ortner cituje starý bonmot, že „situace je zoufalá, ale nikoli vážná“. Jeden vídeňský špičkový bankéř mu prý vyhlídky vyložil nonšalantně: „Pokud nepřijde skutečně velká havárie, přežijeme. A pokud přijde, budeme mít větší starosti než přežití našich bank."
*
Alan Greenspan se ve Wall Street Journalu brání: Já za to nemůžu! („Fed nevyvolal bublinu na trhu s bydlením“). Bývalý šéf Federálního rezervního systému (Fed), léta uctívaný jako prozíravý génius, studnice moudrosti atd., se stoickým klidem snášel, když se teď do něj pro změnu kope jako do spoluviníka krize. Ale když už to napsal ve WSJ i jeho „dobrý přítel a bývalý kolega ..., s nímž jen zřídka nesouhlasím“, stanfordský profesor John Taylor, Greenspan se rozhodl bránit. A poměrně příkře.
Taylor napsal, že kdyby se byl Fed držel v letech 2003-05 sazby na (vyšší) úrovni vyplývající z jeho vlastního Taylorova pravidla, nebyla by se nafoukla bublina na americkém trhu s bydlením, nebyla by praskla a my bychom to teď nemuseli po celém světě uklízet. To je dnes populární obvinění: může za to Greenspanova politika levných peněz.
Greenspan říká, že úroky u hypoték – od nichž se odvíjejí ceny amerických nemovitostí -- skutečně dlouhá léta víceméně kopírovaly hlavní sazbu Fedu, v letech 1971-2002 měly vysokou korelaci. Ale pak, čehož si prý Taylor jaksi nevšiml, se od ní odpoutaly. Greenspan to zaznamenal v půlce roku 2004, kdy hypotéční sazby nezareagovaly na přísnější politiku Fedu. Odkazuje na svůj starší článek z prosince 2007, podle nějž šlo o globální pokles dlouhodobých sazeb, důsledek „tektonického posunu raných 90. let“, kdy většina rozvíjejícího světa přešla od centrální plánování k exportně orientované tržní ekonomice (výslovně jmenuje pouze Čínu). To vedlo k nárůstu globálních úspor, v jehož důsledku po celém světě klesly – a sblížily se -- hypotéční sazby, až to výústilo v celosvětovou bublinu na trhu s bydlením. (Greenspan dodává, že americká cenová bublina byla podle dat MMF na úrovni globálního mediánu nebo pod ním. Na pomoc si bere dokonce zesnulého Miltona Friedmana a jeho komentář z roku 2006, podle nějž neexistuje jiné období v americké historii, v němž by si Fed počínal tak dlouho tak dobře.) „V roce 2006 hypotéční sazby pro nemovitosti klesly u všech rozvinutých i u hlavních rozvíjejících se ekonomik na jednocifernou úroveň, podle mě vůbec poprvé,“ upozorňuje.
Což není jen akademická debata dvou „dobrých přátel a bývalých kolegů“ – může to mít mimořádné důsledky. „Jsme vprostřed nejzhoubnější (the most virulent) globální krize od 30. let. Nakonec opadne a stane se historií. [Ale její interpretace] určí podobu následné “nové konfigurace” našeho globálního finančního systému,” píše Greenspan.
Kdyby totiž šlo jen o špatnou měnovou politiku, pak by byla pomoc lehká. Ale toto je podle Greenspana globální téma nad síly jednotlivých tvůrců měnové politiky. Jeho doporučení jsou přitom velmi lakonická a blíž nerozváděná. Většinu dosud navrhovaných regulací odmítá jako příliš nákladné a kontraproduktivní. Reakcí na selhání finančních trhů by podle něj měly být vyšší požadavky na kapitálovou přiměřenost (a na zástavy u úvěrů) a rozsáhlejší (? - jak to myslí, není jasné) stíhání podvodů – nikoli větší vstup vlády do ekonomiky. „The solutions for the financial-market failures revealed by the crisis are higher capital requirements and a wider prosecution of fraud -- not increased micromanagement by government entities.“
*
Američané - jak známo - okázale pohrdají evropským fotbalem, kterému říkají soccer. Autorovi tohoto blogu říkal před třemi lety jeden starý severodakotský farmář: „Snažil jsem se na to chvíli koukat, ale bylo to jak pozorovat růst trávy.“ Ve Wall Street Journalu tvrdí Stephen H. Webb, že soccer mravně ruinuje Ameriku: „Společenští kritici už dlouho pozorují, že žijeme v terapeutické společnosti, která se k mladým lidem chová, jako by nikdy nemohli nic udělat špatně. Každé dítě je vítěz, nikdo nesmí zůstat stranou. ... Soccer je jasný důvod, proč se americká energie, drajv a soutěživost nenávratně podryly.“ I on, tak jako severodakotský farmář, považuje fotbal za nejnudnější sport na světě. Při bowlingu jsou aspoň hezké zvuky a i golf je proti socceru požitek. „Řeknu jen čtyři důvody, což je víc, než padne v socceru gólů za celý týden a než většina hráčů dala od svých dětských let:"
1) "Každý sport, který vás omezuje jen na používání nohou, s příležitostným úderem hlavou, má v sobě cosi hluboce špatného.“ Je to prý sen amerických levičáků: rovné hřiště, po kterém běhají všichni stejně uměle handicapovaní. „Všichni antropologové definuje člověka užíváním rukou. ... Bůh nám dal palce, aby nás odlišil od čtyřnožců, umožnil nám nadhazovat v baseballu a spínat ruce při modlitbě.“
2) Sportem musíte děti nejprve trochu zlomit (break), abyste je pak znovu vybudovali. „Vezměte si baseball, za mého mládí to byl nejpopulárnější sport, protože je tak náročný. I jazyk má výhrůžný. ... Když jdeme na odpal, každý si připadáme jako ve westernu. ... A člověk je tam vystaven strašné ostudě, asi jako kdyby si přivedl domů kamarády a táta ho před jejich očima nutil jíst zeleninu."
3) „Každý ví, že fotbal sem byl vysazen z ciziny, ale jen málo lidí přesně ví, co je na tom tak špatného. ... Je to evropský sport, protože je plný smrti a zoufalství. Američané by nikdy nevynalezli sport, kde jste tím lepší, čím menší je skóre. Jak někoho může těšit hra, která tolik energie vyústí v tak malé výsledky a která typicky končí penaltovým rozstřelem, jako by se i publikum potřebovalo dostat z té bídy. Penaltové rozstřely jsou tak nevyzpytatelné, že by si radši měli hráči hodit mincí. Nebo by si ještě lépe mohli hodit už před zápasem a nehrát vůbec.“
4) "A pak je tu otázka pohlaví. Vím, že mě dcera za to nakopne, až si to přečte, ale fotbal je hra pro holky. Holky jsou příliš chytré, než aby strávili celý den baseballem." Fotbal pálí přebytečné kalorie, protože je celý založen na utíkání.
A proto před ním není možné utéct, uzavírá Webb. Konzervativní rodiny z předměstí, páteř Ameriky, se obracejí k socceru, protože baseball je moc výhrůžný, americký fotbal moc brutální a v basketbalu moc dlouho trvá, než se jakžtakž vytrénujete.
Jeho dcery fotbal hrají. Měl proto podepsat trenérovi obvyklý formulář pro rodiče, že při zápasech nebude dělat nic zahanbujícího (embarassing) pro ni ani pro tým. Odmítl. Cože, ptal se trenér, vy snad patříte k těm, co na tribuně ječí na děti? - Ne, ale celou dobu si za postranní čárou čtu knihu, a to mou dceru nekonečně zahanbuje.
(On to asi Webb nemyslí tak úplně vážně. Ale u profesora náboženství a filozofie na Wabash College jeden nikdy neví.)
