„Do Česka chodíme otročiť“ je titulek dnes suverénně nejčtenějšího článku na SME.sk (od rána až do této chvíle, 16:00). Reportéři Daniel Vražda a Jozef Čavojec píší o slovenských nájemních pracovnících z agentur - přesněji řečeno o dvou Slovácích, 40leté matce tří dětí Anně z východního Slovenska a 25letém Michalovi z Prešovska. Hlavně o Anně, která podle svých slov pracuje až 16 hodin denně, skládá z pásu autodíly nebo potraviny. dostává za to minimální mzdu a k tomu na ruku 15 tisíc černého, nedaněného příjmu. Titulek je odvozen z toho, že šéf asociace personálních agentur Slovenska prohlásil: „To je už otrokárstvo, nie kapitalizmus.“ Anna si také stěžuje na Čechy: „Česi nám dávajú najavo, že sme nevítaní ,gastarbeiteri'. Ale radšej budem robiť v Česku, ako byť nezamestnaná a žiť zo sociálnych dávok na Slovensku.“

Česká minimální mzda je stále 8000 Kč (Topolánkova vláda se ji rozhodla nezvyšovat), tedy při dnešním kurzu 289,4 eur, Ficova vláda ji naopak rychle zvyšuje, naposledy na 8900 Sk (dnes 295,5 eur). Česká nezaměstnanost podle Eurostatu - to jsou jiná, lichotivější čísla, než jaká uvádí ministerstvo práce (podrobné vysvětlení zde) - dosáhla v lednu 5,4 %, slovenská 10,4 %.

Od SME by autor těchto řádek čekal víc než bolestínský stereotyp vykořisťovaného Slováka, k němuž se Češi chovají povýšeně (mimochodem, Češi dlouhodobě v průzkumech uvádějí, že mají rádi Slováky skoro jako sami sebe, a to už je co říct...). Proč se Daniel Vražda prostě nenechá zaměstnat jako agenturní pracovník?

 * 

Na komentářích SME rozebírá slovenský a český balíček Ján Tóth, hlavní ekonom slovenské pobočky UniCredit Bank. Češi jsou v jeho podání jasní vítězové: „Keď sa ma nedávno pýtal spoluautor českého balíčka a člen Národnej ekonomickej rady vlády (NERV) na ten slovenský, odpovedať nebolo ľahké. Najprv som mu musel vysvetliť, že formálne máme tri balíčky s viac ako 100 opatreniami, z ktorých 95 percent nemá žiaden zásadný dosah.“ Tóth píše, že zatímco NERV se skládá z 10 nezávislých ekonomických analytiků, na Slovensku jsou to zástupci zájmových skupin (no... pánové Jahn, Rusnok a - donedávna - Kunert patří rozhodně spíš mezi "zástupce zájmových skupin" než "nezávislé ekonomické analytiky", o některých dalších by šlo také úspěšně pochybovat), proto jsou na Slovensku výsledkem stovky drobných opatření místo 4-5. Přitom mají slovenské balíčky podle Tótha rozsah sotva čtvrtinový oproti českým. „Aj keď vláda na začiatku nechcela nič počuť o znižovaní daní a odvodov, slovenský balíček dáva 60 percent práve týmto smerom, zatiaľ čo český dáva až 75 percent zo štvornásobnej sumy (v pomere k HDP).“

*

Wall Street Journal komentuje daviscupové utkání Švédska s Izraelem v Malmö, kam se místní radnice rozhodla z bezpečnostních důvodů raději nevpustit diváky. Jak totiž politicky korektně říká starosta, „značná část populace Malmö je z Blízkého východu“. Rada hlasovala pro uzavření stadionu 5:4, bouřlivé protesty s házením kamenů a dýmovnic se proto odehrály před ním. Starosta Ilmar Reepalu v lednu prohlásil, že osobně by si kvůli operaci v Gaze utkání s Izraelem nepřál („My personal opinion is that one should not play a match against Israel at all in this situation [Israel's Gaza operation].") a že své arabské spoluobčany chápe: „Tohle není zápas s kýmkoli. Je to zápas se Státem Izrael.“ WSJ shrnují: Veřejné protesty a televizní záběry prázdných tribun vyslaly světu signál, že židovský stát je národ-pária, který musí být v karanténě.

*

Gazeta Wyborcza má velký rozhovor s ministrem zahraničí Radoslawem Sikorským. Redaktoři ho popichují, do jaké míry se on sám - kdysi razantní antikomunista - v politice změnil. Sikorski trvá na tom, že je stále stejný: už v roce 1992 jako člen konzervativní vlády Jana Olszewského byl pro vstup do NATO, což tehdy nebylo běžné ani v Polsku. Připomínají jeho jestřábí postoj vůči Rusku, Sikorski říká: "Těžko jsem mohl mít jiný názor, když jsem byl ve válce proti SSSR." (Naráží na své angažmá proti sovětské válce v Afghánistánu.) K obavám z Ruska má podle něj Polsko své historické důvody: "Máme mít dobrou vůli, nabízet spolupráci, ale dávat najevo odpor, když se zachová jako v Gruzii. To bych řekl i před 15 lety." O dnešním Rusku prohlašuje, že z dlouhodobého hlediska je ještě i dnes "nejméně uzavřené a nejméně autoritářské ve své historii", byť dalo přednost stabilitě za cenu svobody. Ale nakonec připouští jednu zásadní změnu v postoji: ne všichni disidenti (narážka na bratry Kaczyńské) v politice obstáli a naopak někteří z těch, kdo sloužili komunistickému režimu, se projevili jako vlastenci. "Před 20 lety měly čistky smysl. Dnes se už lidé osvědčili tím, co dělali od té doby."

Nevolil by už Walesu prezidentem, v této funkci prý byl slabý (?! - blíže to nevysvětluje, redaktoři Gazety mu patrně rozuměli). Ale elegantně hodnotí jeho údajnou ranou spolupráci se Státní bezpečností a celkovou roli v historii: "Je to náš národní hrdina, nejslavnější Polák na světě. ... Jak je možné nevidět, že Walesa je shakespearovský hrdina, biblický bohatýr - hříšník, který překonává strach, aby vykoupil své starší viny?"

Pěkně mluví o svém nedávno zesnulém předchůdci a protichůdci, levicovém disidentovi (a bývalém komunistovi) a profesoru historie Bronislawu Geremkovi: "Moudrý člověk velkého formátu", který zaskočil i prezidenta Kaczyńského svou jednoznačnou podporou amerického protiraketového štítu. Vzpomíná, v čem všem se lišili: Geremek byl frankofil, on má rád anglosaskou kulturu, Geremek měl profesorský přístup i k diplomacii, vychovával mladé učně pod dohledem zkušených mistrů, pro Sikorského to bylo příliš elitářské.

Redaktoři říkají v narážce na staré Pilsudského vize, že architekt polské diplomacie Geremek měl "prométheovské cíle" -- vstup do NATO a EU. Co zbývá dnes? Eurozóna? "Šťastné země nemusí mít prométheovské cíle, protože jim stačí zachovat status quo," říká Sikorski, ale pak v narážce na jiná Pilsudského hesla odpovídá: "Vyplnili jsme piastovskou fázi naší strategie, zakotvení na Západě, teď se blíží čas fáze jagellonské." (překládám pro Čechy: vytržení Běloruska a Ukrajiny z ruské sféry). Je zajímavé, co považuje Sikorski za dva velké diplomatické úspěchy své vlády -- to když přiměli k změně politiky větší státy: "Američané sem nechtěli dát rakety Patriot, ale díky jednání je slíbili. Němci ustoupili od nominace Eriky Steinbachové [do nadační rady pro plánované centrum vysídlenců]." U protiraketového štítu "trpělivě čekáme", ale vrátil se z Washingtonu s tím, že "ministryně Hillary Clintonová střízlivě hodnotí situaci, má dobré geopolitické instinkty, pod její kuratelou je polsko-americké spojenectví zajištěno".

Sikorski důrazně podporuje české předsednictví EU: "Shodujeme se s prioritami jako energetická bezpečnost, Evropa bez bariér, Východní partnerství. Je v našem životním zájmu, aby předsednictví, instituce a politici z naší části Evropy [byli bráni vážně]. Odtud naše silná podpora Čechům.“

Až dojemně uzavírá: před 25 lety byl politickým uprchlíkem v Británii, bál se chodit na polský konzulát plný špiclů, Poláci byli bráni jako žebráci, domů posílal necenzurované knížky, šampóny a prášky na praní. "Dnes jsme 21. ekonomikou světa a zapásíme o vstup do superligy." Za dalších 25 let bude podle něj Polsko pro východ Evropy tím, čím pro jih Španělsko. Však před 20 lety bylo Španělsko čtyřikrát bohatší než Polsko, teď jen dvakrát, za "dekádu či dvě je můžeme dohnat".

*

Na pondělní schůzce českých diplomatů s novináři doporučoval jistý spolehlivý a dobře informovaný významný diplomat, ať si všichni přečtou blog bruselského zpravodaje The Economistu, píšícího pod jménem Charlemagne. Onen český diplomat totiž dlouhodobě tvrdí, že západní média se snaží potápět Východ a místní měny.

Charlemagne se tomu skutečně v čtvrtečním blogu věnuje. Cituje jistého „diplomata, spolehlivého a dobře informovaného muže z důležité země“ (jejíž měna silně utrpěla v posledních týdnech a "jejíž vláda si myslí, že za to do značné míry může západní tisk"), který se Charlemagne hypoteticky - "ale nikoli příliš" - ptal, zda se anglosaský tisk snaží odstřelit podzimní irské referendum o Lisabonské smlouvě. Pokud by prý bylo dost Irů přesvědčeno anglickým tiskem, že za jejich potíže může neodpovědný Východ, mohli by se obrátit proti dalšímu rozšiřování i Lisabonu.

Charlemagne míní, že je to "bláznivina" (bonker - Urban Dictionary dává i horší překlady...), a "netvrdí, že ten diplomat jim věří". Cituje však postřeh z anglického blogu bruselské zpravodajky deníku Gazeta Wyborcza Dominiky Pszczólkowské o tom, jak pozoruhodně rozdílně podala březnový summit EU britská, americká, francouzská a polská média. Pro britský a americký tisk to byla "kalamita", poznamenaná hlubokými rozpory. Naopak Le Figaro psal, že sedmadvacítka "sevřela řady" před světovým summitem G20. Gazeta zdůraznila, že krize Evropskou unii nerozdělila, že zaznělo "ne" eurobondům i protekcionismu. Pro Timesy byl summit poznamenán podezíráním a sobectvím, hlubokými roztržkami... V Bruselu se říká, jestli se snad Londýn a Washington nesnaží destabilizovat eurozónu, udeřit na nejslabší článek - kandidáty vstupu. (Prý tomu věří i někteří v Evropské komisi.) Dominika Pszczólkowská přichází s vysvětlením, které Charlemagne shledává "věrohodným a nekonspirativním": britská média mají vždy sklon nahlížet summity EU kritičtěji.

K tomu Charlemagne dodává: Před summitem se čekalo další kolo potyček mezi Francií a Českou republikou ohledně protekcionismu a francouzských automobilek. Pak ale vnesl nečekané téma maďarský premiér se žádostí o záchranný plán pro Východ za 180 miliard eur . Nechal také šířit studii, podle níž by mohly miliony nezaměstnaných Výchoďanů zaplavit Západ. Kancléřka Merkelová to smetla, Poláky a Čechy podle Charlemagne maďarská iniciativa přímo rozzuřila. Maďarsko by jako mluvčí regionu bylo dosti hrozné, jeho politici „utráceli jak opilí námořníci“ a teď za to země trpí.

Charlemagne uzavírá: novináři střední a východní Evropy rychle rozpoznali, že jejich vlády jsou proti maďarskému návrhu a že z něj nic nebude. Ale západní reportéři viděli premiéra velké země s dramatickým plánem a navíc chytlavý slogan pro britské čtenáře (hladoví Maďaři zaplavují Západ). Britský tisk má prostě rád boj a křik... Takže by si i čeští konspiracionisté mohli najít jiné téma, dodává autor těchto řádek.