Sedadlo B v řadě 12 na lince z Kodaně do Reykjavíku bylo včera pro mě požehnání. Kdo se chce něco dozvědět o tom, jak v praxi vypadá nynější globální finanční krize v nejvíce postižené zemi, si nemohl sednout lépe.
U okénka vedle mě sedí paní, která se mi představila jako Tela a která se po dvou týdnech vrací domů na Island. Z druhé strany do uličky sedí další paní v nejlepších letech, také Islanďanka. Sice se představit nechce, ale na téma "vzestup a pád" Islandu si vydržíme povídat celé tři hodiny letu.
"Minulý pátek jsem vybrala z účtu všechno, co jsem měla v cizí měně, a dala peníze do sejfu," svěřuje se paní u uličky (říkejme jí třeba Anna).
Po týdnu se její tah ukazuje jako mimořádně prozíravý. Během devíti dnů, co byla pryč, de facto padly všechny tři velké islandské banky. Kvůli obrovské angažovanosti v cizině nedokázaly ustát nynější celosvětovou finanční krizi a všechny tři přešly do rukou státu. Tím se jedna z nejbohatších zemí světa ocitla v největším ekonomickém kolapsu své moderní historie, která od třicátých let, kdy na Islandu ještě neexistovaly ani silnice, vypadala prakticky jako nepřetržitá cesta vzhůru.
Minulý týden ale kvůli kolapsu bank zamrzly na účtech jak úspory místních lidí, tak vklady mnoha lidí i celých institucí z Ameriky i Evropy (včetně londýnského policejního sboru nebo radnice v Hradci Králové). Panika a ztráta důvěry srazila kurz islanské koruny prudce dolů, zastavila pohyb peněz, přivodila krizi ve vztazích s Británií a přinutila Island obrátit se do Ruska s prosbou o půjčku. V době, kdy nikdo neví, jak Island bude zbytku světa splácet své závazky, se pohyb peněz přes hranice zastavil.
"Můj syn studuje práva v Itálii a čeká, až mu pošlu peníze na nájem a na živobytí. Teď ale žádné peníze ven posílat nejde," stěžuje si paní Tela u okénka, pár kilometrů nad Atlantikem na cestě do země, která teď svádí rozhodující boj o svou prestiž a image jedné z nejcivilizovanějších zemí na světě - kde je mimochodem minimální kriminalita, kouří tu jen deset procent mladistvých, energie se vyrábí z termálních pramenů a auta jezdí poklidně podle předpisů.
Předchozí díl mého blogu z Islandu čtěte ZDE: Jestli chceš slyšet náš příběh, zaplať
Na kodaňském letišti ve směnárně jsou ale u islandské koruny jen samé nuly a recepční v hotelu si nechává za internet platit deset euro: neví, jakým kurz nasadit, aby obvyklou sazbu přepočítal na islandské koruny a připsal mi ji na účet. A je to vlastně jedno, protože internet stejně nefunguje a snad poběží až ráno. "Pochopte, všichni to tu teď mají těžké. Firma, která nám internet zařizuje, má prý potíže," tvrdí recepční.
A tak před půlnocí vyrážím do města, z něhož sálá bezpečí, čistota a civilizovanost a kolem se procházejí lidé jakoby nic. Působí odevzdaně, smířeni s osudem, což v kontrastu s divoce vyhlížející situací působí velmi klidně a sebevědomě. Žádné rabování, nepokoje, žádná Argentina roku 2001.
A je tu i překvapivě teplo. Na malém, moderně vyhlížejícím náměstí, kde štíhlé okrasné komíny bafají geotermální páru, jezdí dva skatebordisté jen v mikinách. Studenti Jon a Steindór jsou dobře informovaní, ale odmítají přistoupit na jakýkoli katastrofický scénář. Ujišťují mě, že není důvod panikařit, o svojí země mluví hrdě a v první řadě nechtějí udělat ostudu.
"Viděl jsem lidi, jak z banky nosí nákupní tašky plné peněz. I když k tomu není žádný důvod, vláda se za všechny vklady zaručila," říká Jon - i když připouští, že pokud peníze začnou vybírat všichni, pak ti, kteří budou ve frontě jako poslední, můžou být nakonec v nevýhodě.
Jon i Steindór mi vysvětlují, že na běžné účty žádná blokáda vyhlášena nebyla, zmraženy jsou ale spořící konta a nejrůznější investiční fondy. "Vybral jsem peníze z takového fondu v červnu a jsem rád, teď bych k nim nemohl," říká Steindór.
Na otázku, jak se krize dotýká jich osobně, dokáží odpovědět rychle a smysluplně: Spíš než o peníze jim jde hlavně o to, že kurz islandské koruny se nejspíš ještě více propadne a v cizině budou teď chudáci. "Cizí studenti jsou tady teď na koni. Ale pro nás teď bude mnohem těžší jezdit do ciziny, studovat nebo jen tak cestovat. Studovat v zahraničí, na to te´d vlastně můžu úplně zapomenout," říká zklamaně Jon.
Natáčím je, dávám jim adresu na ihned.cz a jdu pozorovat jejich triky do proskleného fast-foodu, kde za kebab a pivo platím 1200 islandských korun. Jen mlhavě tuším, kolik to vlastně je. Ještě loni by to byly zhruba 400 korun českých, teď nejspíš jen 200 a možná ještě míň. Platím kartou, která se na Islandu používá zdá se na všechno, ale žádný oficiální kurz neexistuje, protože islanské koruny teď ve světě nikdo nechce a to nedovoluje ani stanovit jejich cenu.
Jon a Steidór spatřují vinu za současnou krizi v nekontrolované expanzi islandských bank, které nakupily obrovské dluhy v zahraničí a investovaly do nejrůznějších projektů po celém světě. Jejich bilance tak mnohonásobně přerostly celou domácí islandskou ekonomiku a v okamžiku, kdy zafoukal finanční hurikán z USA, moc vyčuhovaly: v době, kdy si banky po světě přestávají půjčovat (a islandský premiér veřejně varuje před státním bankrotem), skončily islandské finanční domy ve slepé uličce, podobně jako některé banky v USA nebo v Evropě: na jedné straně investovaly do celé řady projektů a poskytly obrovské půjčky (v případě Islandu banky často půjčovaly v cizí měně, což potíže teď ještě umocňuje), proti tomu ale stojí málo vlastního kapitálu a skutečných vkladů. To, co se v době celosvětového boomu vykrýt půjčkami od jiných bank, nyní, kdy celý svět shání hotové peníze, bankám chybí a neschopnost dostát svým závazkům - byť možná jen na omezenou dobu - vedla de facto k bankrotu a ke znárodnění.
Pusťte si také video, které jsem natočil dnes na Islandu
(oslovil jsem dva studenty na ulici, jak se jich osobně dotkla krize)
Riskantní hra bankéřů korespondovala s tím, jak se chovali běžní lidé. Všudypřítomné bohatství je z velké části nakoupené na dluh, cestu z letiště do Reykjavíku lemují zbrusu nové čtvrtě, designové paneláky, nové fast-foody, anebo parkoviště plná nových drahých vozů připravených k prodeji. "Loni mi přišla nabídka, abych vyměnila svůj Citroen z roku 2005 za nový, z řady 07. Slibovali, že splátka zůstane stejná, vypadalo to jako vynikající nabídka," popisuje Anna, která nakonec na nabídku kývla a nyní toho "těžce lituje", protože splátky jsou v zájmu "diverzifikace rizika" částečně v cizí měně, což nyní znamená podstatné zdražení, a budou přirozeně trvat o pár let déle.
Uvědomuje si, že pokud dosud žila nad poměr, teď přišel čas za to zaplatit - a že podobné to bude s celou zemí. Právě se vrátila z Ruska, se kterým islandská vláda vyjednává o půjčce čtyř miliard euro. "Bavili jsem se o tom s naší průvodkyní v Moskvě a ptala se, jestli takovou půjčku někdy splatíme," vypráví Anna a ujišťuje, že ano, nic jiného prý hrdí Islanďané nemohou dopustit. Pro stát to ale nejspíš bude znamenat, že úhrada megalomanských závazků islandských bank půjde na vrub státního rozpočtu, což jednak zvýší dluh, jednak vytlačí jiné vládní výdaje, podobně jako při čištění českých bank před jejich privatizací na přelomu desetiletí. Podmínkou ale je, že Island nynější krizi ustojí a z bank nezačnou vybírat všichni, protože dluhy islandských bank jsou obrovské (62 miliard dolarů) a zaplatit všechno není v silách tak malého státu, jako je Island, navzdory jeho bohatství.
Islandský premiér Geird Haarde už během minulého týdne přiznal, že budovat tak obrovský bankovní sektor byla pro relativně malou islandskou ekonomiku riskantní cesta, která se nyní v době celosvětového pesimismu vrátila jako tvrdá lekce. "Chci ale zdůraznit, že lidé zůstávají klidní a chápou, že vklady jsou v bezpečí," prohlásil Haarde minulý týden na tiskové konferenci. "Žádám veřejnost, aby nikdo z bank nevybíral velké sumy peněz, jinak se těžkosti ještě prohloubí," varoval Haarde.
Anna z letadla říká, že chce premiérovi věřit a že lidé na Islandu nejsou takoví, že by hned panikařili. Státnicky se chovají i přední islandské noviny Morgunbladid, které v letadle z Kodaně kolovaly z ruky do ruky, ale o krizi byla jen titulní strana, pak část strany dvě, na straně tři byl inzerát a na čtvrté straně už normální zpravodajství ze světa, například zpráva o tom, jak pokračují jednání o rakouské vládě. "Vláda je vyzvala, aby nešířili paniku, a respektují to," vysvětluje Anne.
Sama ale přizbává, že by peníze raději měla doma. "V první řadě budu myslet na sebe. Nadřela jsem se dost na to, aby moje peníze nakonec sebrali Angličané nebo někdo jiný," říká Anna a naráží tak na spor, který nyní premiér Haarde řeší s britským premiérem Brownem kvůli vkladům Angličanů, jež na Islandu uvízli.
Až po chvíli si uvědomuju, že můj první večer na Islandu končí právě v anglickém baru v centru Reykjavíku, kousek od budovy parlamentu a od náměstí s kouřícími komínky. Po půlnoci tu posedává barman Hrafn s kolegou a tváří se podobně odevzdaně a zároveň vyrovnaně, jako Tela a Anna i jako oba studenti na skateboardech. "Pivo asi určitě zdraží," uvažuje Hrafn. "Pokud ho z Británie vůbec někdo doveze a bude mít čím zaplatit. Jinak se budeme muset spokojit s tím naším," dodává Hrafn, jehož jméno zní v jeho podání jako psí zavrčení. "Nikdo si ještě moc neuvědomuje, co nás asi čeká. Ale teď podnik funguje dobře," říká Hrafn, v jehož baru se prý v posledních dvou týdnech opíjeli bankéři z krachujících bank v podstatně větší míře než obvykle. Tuší ale , že se blíží potíže: "Minulý týden přestali stavět budovu opery, všichni Poláci a Litevci odjeli domů, když teď nemůžou domnů posílat peníáze. Teď odjíždí i Portugalec, který mi tu pomáhal. Zůstanu asi sám," říká Hrafn.
Jiří Nádoba, Island
