Pálení v nose a pohledy na zátylku

Měřicí přístroje jsou dobré pro lékaře a vědce. Kdo má citlivý nos, nepotřebuje statistiku, aby poznal, co ho venku čeká, jakmile frňák vystrčí ven ze dveří. Jelikož jsem před rokem zažil krvácení z nosní sliznice už na druhý den svého pobytu v Pekingu, ještě ve středu po příletu na olympijské hry jsem si lebedil. Jednak bylo tehdy mnohem větší vedro, jednak mě obsah vzduchu zdaleka tolik nedráždil. Stačila jedna noc a obavy z toho, čeho se člověk ještě nadýchá, jsou zpátky.

Přidělili nám apartmá ve dvacátém ze sedmatřiceti pater jedné z budov novinářské vesnice Northern Star. Vidět pravé hvězdy, mezi nimi tu nejzářivější, tedy Slunce, se ale v Pekingu většinou nepodaří, ani když člověk vyleze na střechu nejvyššího mrakodrapu. A tak mi už ve čtvrtek ráno po probuzení bylo jasné, že v ovzduší je zase až nezdravě mnoho částeček, které tak dráždí nozdry.

O smogu se tady mluví všude a jako každé téma, když si ho bere do úst bez rozmyslu kdekdo, se rozmělní. Rozpoznat pravdu či podstatu je stejně těžké jako dohlédnout skrze opar čehosi žlutošedého dál než zhruba na kilometr. Předseda Mezinárodního olympijského výboru Jacques Rogge přišel na odpolední tiskovou konferenci v dobré náladě. Mimo jiné i proto, že podle jeho zdravotní komise "není pekingským ovzduším ohroženo zdraví sportovců". Bezděčně jsem si při těch slovech sáhl na chřípí. Nepříjemné pálení se přestěhovalo dál do nosohltanu.

Je nutné rozlišit mezi mlhou a smogem, poučil nás Rogge, určitě vybaven informacemi svých odborníků. Znečištění v Pekingu měří kdekdo. Nezávislé komise i místní úřady. Čínské údaje praví, že za deset let kleslo na čtvrtinovou úroveň. No pane jo, tehdy bych si tady asi nasadil i tu pitomou roušku, jako to předevčírem udělala skupina kanadských sportovců po výstupu z letadla, a pak se za to oficiálně omluvila. Oficiálně je ale podezřívám, že černé respirační náhubky, v nichž se napůl připodobnili k přepadovému komandu, mají dál po ruce. Nebo na bradě.

Můj nos není citlivý jen na vůně, pachy, prach a popílek. Jako kontrolka mě upozorní, když se blíží nějaká nepříjemnost. Tak jsem se loni v Pekingu vyhnul jídlu, po němž se jiným zkroutila střeva. A zastavil jsem se před místem, kam se už evidentně nesmělo vkročit, jedině za cenu odvlečení na policejní služebnu (a dostat do nosu...?). To když jsem předtím probrouzdal několik jiných míst, kam se sice taky nesmělo, ale nikomu nestála za hlídání.

Hlídání, to je v Pekingu věc osobní výbavy občana. Když se hlídání povýší na úkol, či povolání, je to tak přirozené, jako když se znuděná teenagerka s příjmením Hilton stane profesionální celebritou. To je tak: nic se vám nestane, nikdo vás neobtěžuje, jen máte prostě pocit, že se dívají. A při odhlášení z hotelu vyjde najevo, že sotva jste dorazili na recepci, už někdo přesně ví, v jakém stavu jste zanechali pokoj. Nejsem zloděj, věc s chybějícím ručníkem se brzy vysvětlila, ale jak mohli u čerta vědět, že odjedu zrovna v tu chvíli?

Letos je hlídání částečně nepokryté. Bezpečnostní opatření musí mít olympiáda přísná, a tak se vojáci důsledně dívají do každého autobusu, propátrávají tváře, vypalují pohled do zátylku a sledují kroky cizince až do teritoria, kde si ho přebere jiný uniformovaný. Mladí lidé ve službách pořadatelů jsou samý úsměv a ochota, ale důsledek je takový, že se jejich asistenci nelze vyhnout, snad jen zacpat si nos a ponořit se na dno bazénu. A to není na dlouho.

Neměl bych asi čenichat moc často a moc silně, paranoia se vloudí do hlavy rychle, a třeba jsou funkce mého nosu s rozdrážděnou sliznicí narušené. Vždyť se o nás starají příkladně: novinářská vesnice je úžasná, zeleně kolem mnohaproudovek tolik, že by Praha záviděla. Za dva dny už nám ukázali tradiční tanec, zpěv i speciální způsob vázání květin. Nalili nám vynikajícího vína (dali jsme si do nosu...!). Kdo ví, co pro zpříjemnění naší práce ještě nachystali.

A taky nechci svým citlivým orgánem čichu zklamat Roggeho, toho distingovaného belgického chirurga, v jeho přesvědčení, že olympiáda Číňany změní, že země byla jejím prostřednictvím odměněna. Smogu je tedy možná méně než před deseti lety, ale změní-li se lidé a atmosféra, to bude asi zapotřebí nějak změřit za dalších deset.