Chléb a hry, ekonomika a sport. Sportovní klání jako zdroj zábavy jsou již dlouho součástí společnosti. Obvykle se vede diskuse o ekonomických dopadech významných sportovních událostí. Polemiku o pražské olympiádě netřeba připomínat. Výstavba sportovišť, investice do infrastruktury, veřejné zakázky, turistický ruch, marketing zboží úzce i vzdáleně spojeného se sportem.

Na vazbu sportu a ekonomiky se lze ale podívat také z druhé strany. Stav ekonomiky může ovlivňovat sportovní výsledky. Příkladem je studie Andrew Bernarda a Meghan Busseové publikovaná v Review of Economics and Statistics před olympijskými hrami v Sydney v roce 2000 (Bernard, A., Busse, M.: Who Wins the Olympic Games: Economic Resources and Medal Totals, The Review of Economics and Statistics, roč. 86, č. 1, s. 413-417). Základní myšlenkou této studie je, že sportovní úspěchy jsou funkcí velikosti populace a peněz. Konkrétně je výstup (podíl medailí získaných jednotlivými zeměmi na olympijských hrách na celkovém počtu rozdělovaných medailí) určen Cobb-Douglasovou produkční funkci, kde výrobními faktory jsou velikost populace a hrubý domácí produkt na obyvatele.

Zařazení velikosti populace jako vysvětlující proměnné je zřejmé: čím více lidí, tím větší pravděpodobnost, že se mezi nimi najde výjimečně sportovně talentovaný jedinec.

Z pohledu ekonomie se nabízí zajímavá hypotéza, zda sportovní úspěchy určuje také ekonomická vyspělost země. Teoreticky by tomu tak mělo být. Vrcholoví sportovci potřebují zázemí: stadiony, tréninkové haly, podpůrné týmy, špičkové vybavení. Zároveň je nutné investovat do široké členské základny v jednotlivých sportech, má-li se zvětšit šance, že mimořádně talentovaný jedinec bude objeven. Důležité může být i intratemporální mikroekonomické dilema práce versus volný čas. V bohatší společnosti mohou mít lidé více volného času, který mohou věnovat sportu.

„Sportovní lidský kapitál“ má charakter zboží dlouhodobé spotřeby. Investice do tohoto kapitálu se tedy může projevovat poměrně dlouho. Sportovec může dosahovat vrcholových výkonů několik let, případně i několik desítek let. Po skončení aktivní sportovní kariéry může coby trenér navíc mladším generacím předávat získané zkušenosti (zde se nabízí upravit jednoduchou produkční funkci ve smyslu modelů „learning-by-doing“). Do modelu proto autoři přidali i medailový výsledek zemí na předchozích olympijských hrách.

Autoři přidali do modelu také vliv místa pořádání olympských her. Při sportovních zápasech se považuje domácí prostředí za výhodu. A olympijské hry představují několik stovek sportovních akcí.

Výsledky regresní analýzy na vzorku 150 zemí a jejich medailových výsledků na olympijských hrách v letech 1960-1996 ukazují, že zdvojnásobení populace nebo zdvojnásobení HDP na osobu zvýší podíl země na celkovém počtu rozdělovaných medailí o 0,6 procenta. Pořadatelská země si v průměru zvýší svůj medailový podíl o 1,8 procentního bodu. Koeficient u medailového výsledku na předchozích olympijských hrách je 0,73.

V případě České republiky autorům odhad medailového výsledku na hrách v Sydney docela vyšla. Model předpovídal zisk 9 medailí z 300 sportovních klání, česká výprava si přivezla 8 cenných kovů a ve skoku o tyči žen unikl bronz o vlásek. Pokud bychom stejným modelem spočítali teoretický výsledek na aténských hrách v roce 2004, dospěli bychom k počtu osmi medailí. Přesně tolik jich česká výprava získala.

A kolik medailí přivezou čeští sportovci z Pekingu, kde se již o tomto víkendu rozběhne maratón 302 soutěžních klání? Pokud do uvedeného modelu zahrneme aktuální velikost české populace a prognózu HDP na letošní rok, vychází, že na olympijských hrách v Číně, by měla  Česká republika získat 9 cenných kovů. Zbývá jen držet palce.