Nejsem fanda do obrazů a výtvarného umění, do Národní galerie v Praze jsem v září šel proto, že to prostě patří k výbavě dospělého muže a já tam nikdy nebyl. Celkem náhodou jsem se jen o něco později, minulý týden, podíval do Národní galerie v Londýně. Nikdy by mě nenapadlo, že to budou tak odlišné vesmíry. A naštvalo mě, že mám v Praze zrovna ten Knížákův.

V Knížákově galerii se právě vystavovala díla současných a mladých umělců, moc jsme to nechápali, takže jsme brzy zamířili do vyšších pater paláce podívat se na klasiky.

Vstupujeme do výtahu a najednou ke mně přistupuje žena, asi zřízenkyně, jelikož má na sobě nepěkný, kdysi zřejmě modrý pláštík. Ještě v běhu na mě volá: „Tu vodu tu mít nesmíte." Měl jsem v batohu zastrčenou malou půllitrovou téměř dopitou lahev.
„Cože?" ptám se.
„Tady nesmíte chodit s vodou," poštěkává na mě ta žena.
Dobrá, ani mě nepozdravila, ani nenavrhla žádné řešení toho „problému", proč si ovšem kazit den. Dal jsem jí prostě lahev do ruky a šel dál do výtahu, i když jsem si v duchu stejně nadával, že jsem se nechal moc lacino.

(Rozumím tomu, že je třeba být v Národní galerii ostražitý před vandaly a zlými výrostky, kteří by mohli něco zničit. Dokonce i dokážu pochopit, že jsem pro onu zjevně dlouholetou hlídačku představoval nebezpečného hejska, který se právě chystal polít Špálu minerálkou. Tak jo, ale proč mě tedy celého kompletně neprohlédla? Vždyť jsem měl v batohu docela velký kapesní nůž! A co kdybych měl v hodinkách vimplantovanou stříkačku s prudkou kyselinou, kterou bych předstíraje, že si u Kupky srovnávám správný čas, zcela nenápadně vstříkl na jeho podobiznu a tím jí naprosto zničil? Ha?)

První co jsme uviděli po otevření dveří výtahu byl další zřízenec. Opět v ušmudlaném pláštíku, asi nějaká Knížákova uniforma. Tvářil se také strašně přísně a hned se k nám hnal. Nejdřív jsme netušili, co chce, žádný pozdrav, ani jediné slovo. Byl jsem tak překvapený a téměř vyděšený, že se mi ruka i se vstupenkami automaticky vytrčila směrem k němu, což bylo nejspíš veliké štěstí, protože právě o to mu šlo. Ten pán si chtěl vlastně jen ohlídat, jestli máme vstupenky, ulevilo se mi. Ještě víc, když se bez jediného slova vzdálil. Během celého tohoto aktu dozorce opravdu vůbec nepromluvil.

Vyrazili jsme, samozřejmě předem daným směrem prohlídky. Dozorce deset kroků za námi. Stejně, jako si my prohlížíme obrazy, on si prohlíží nás. Zdráhám se udělat prudší pohyb, vím, že mě sleduje. Je tu šero. Na Špálu skoro nevidím. Kromě dozorce je tu s námi ještě jeden pár. Jinak nikdo. Všude tu zní jakési ponuré tlumené houkání a hučení a bručení. Proboha, proč? Snaží se snad Knížák navodit nějakou atmosféru či co? Proč, proboha? A proč tahle temnou?

Pokusím se prolomit onu nesnesitelně tíživou náladu a před jedním kubistickým obrazem (nevím, kdo ho namaloval, zcela jsem se soustředil na pozorování dozorce a druhého páru) jsem zřejmě poněkud přihlouple pronesl: „Jéé, tenhle obraz je fakt hezkej, ten bych si dal do obýváku." Dozorce zpozorněl a druhý pár po mně sekl přísným pohledem evidentně vyrušen z pochmurného dumání nad kubisty. Od té chvíle jsem se těšil, až to skončí.

(Celý popis je přehnaný opravdu jen velmi málo. Opravdu.)

První, co jsme viděli v Národní galerii v Londýně, byla především ohromná spousta lidí. Turistů i Londýňanů. V Knížákově galerii bylo v jednu chvíli asi tolik lidí, kolik jsem jich potkal v té londýnské na toaletě. Už chápu, proč se u Knížáka platí vstupné a v Londýně dáváte pouze dobrovolný příspěvek.

Všude hodně světla, spousta tiše štěbetajících lidí, kteří se na obrazy nejen dívají, ale na ty veselé se smějí a ty těžké se někdy i mračí. Prostě, užívají si to. Uprostřed každé větší místnosti tu jsou sófá, na ně se dá sednout a i během odpočinku pohodlně dál prohlížet vystavená díla. Mají tu také každodenní polední přednášku o některém ze slavných exponátů nebo o některém z malířů. Naprosto okouzlující prošedivělá dáma tu vášnivě vysvětluje co všechno můžeme vidět na jednom ze Cézanových obrazů. Je to tak strhující přednáška, že se Cézanovi vracejí i ti, kteří tu už byli a chtěli pokračovat dál. Na konci sklízí ona dáma veliký potlesk. Všichni se baví. .

V další místnosti jsme viděli úchvatnou věc. Vlastně je to tu úplně obvyklé. Před Hogarthovým obrazem Grahamovy děti sedělo na zemi asi deset školáků v uniformách, celá třída takových prvňáků nebo druháků. Seděli a poslouchali strhující výklad. Zaměstnankyně galerie jim nejdřív vysvětlila, proč ten obraz vlastně vznikl. Pan Graham byl totiž králův lékárník a velmi tvrdě pracoval a nemohl být pořád se svými dětmi. Tak si je nechal namalovat. Ta paní měla džíny a tričko se jmenovkou (žádný pláštík) a děti naprosto upoutala, neustále se jich na něco ptala. Kolik je chlapečkovi na obraze let a jak se jmenuje královna? A jestli se jim líbí šaty princezny na obraze. A když se jedna holčička přihlásila, aby řekla, že má doma panenku, která vypadá jako ta princezna na obrázku, paní průvodkyně se prostě zeptala ostatních dětí, jestli mají doma taky takové panenky. Děti měly hádat, v jakém ročním období byl obraz namalován a pomoci jim mělo ovoce, které na obraze jedí. Děti se hlásily a snažily se odpovídat, a když se dozvěděli, že ta holčička na obraze je vlastně chlapeček, protože i oni v té době nosili jako malí dívčí šaty, všechny se rozhihňaly. Bylo vidět, že je to náramně baví. Možná, že se nenaučily Hogarthův životopis, ale už se umí dívat na obrazy a pochopit, co na nich vlastně vidí. A když jim to hodně jde, můžou si pak v muzejním obchodě za kapesné od rodičů koupit plyšovou figurku některého z mistrů. Třeba Van Gogha s odepínacím uchem na suchý zip.

Ještě úžasnější bylo, že pak si děti takhle sedící před obrazem vytahují bloky a tužky snaží samy nakreslit co na nich vidí. Pravda, někteří chlapečci sedící před Van Goghovými Slunečnicemi namalovali auta a tanky, ale je skvělé vidět jak může vypadat hodina výtvarné výchovy na základní škole. Vzít třídu prvňáků do Veletržního paláce, dost dětských psychologů by mělo hodně práce na několik let.

(pozn. Naprosté zaujetí právě popsanou scénkou je třeba vysvětlit tím, že autor blogu dostal ve čtvrté třídě základní školy svojí první a na dlouho poslední pětku právě z výtvarné výchovy. Úkol soudružky učitelky tehdy zněl, namalovat, kde byly děti na prázdninách. Autor tohoto blogu nakreslil kemp na východoněmecké Rujáně, ovšem výhradně černou a tmavě hnědou barvou. Soudružka dílo nepochopila a přidělenou pětkou těžce otřásla vztahem autora blogu k výtvarnu.)

Nemá smysl namítat, že nelze srovnávat Prahu a Londýn. Tady nejde o obrazy a slavná jména, kterých bude v Londýně prostě víc. Jde o službu, kterou mi v Česku poskytuje pan Knížák. Pamatuji si z ní jenom ponuré hučení a dozorce. Chci ve státem dotované Národní galerii světlo, abych na obrazy vůbec viděl, nechci tam být pod dozorem, chci, aby mě tam pozdravili, když přijdu, chci si tam mít kde sednout a nechci si tam připadat zvláštně, když nahlas promluvím. A chci, abych tam nebyl sám.

Vůbec nerozumím, proč ministr kultury trpí ve funkci ředitele Národní galerie Knížáka, když je evidentní, že ten dělá všechno proto, aby mu tam nikdo nechodil. Co nechal galerii vést někým, kdo má lidi rád?