Aféru rozpoutanou kolem spisovatele Milana Kundery lze vedle jiného vnímat také jako úpěnlivý boj o pravdu. Nelze přitom pochybovat, že všichni aktéři měli dle vlastního mínění dobré úmysly. Hnacím motorem badatelů z Ústavu pro studium totalitních režimů je přesvědčení, že stav, v němž široká veřejnost není obeznámena s obsahem nalezeného záznamu, je jednoduše nepravdou.

Taktéž sám spisovatel reaguje ne z toho důvodu, že by cítil povinnost národu cokoliv vysvětlovat, ale protože dle svého zakouší nepravdu a cítí potřebu se proti ní bránit. A kdo hledá v paměti vzpomínky na jaro roku 1950, jedná též z bytostné potřeby opravit nepravdu.

Dnes víme, že kdo před padesáti lety udal spolubydlící, činil zlo v přímém rozporu s pravdou. Bereme ale dostatečně v potaz, že lidé naočkovaní komunistickou ideologií mohli svůj tehdejší čin taktéž považovat za pravdu a snažit se ji vyjevit udáním? Proč se po pravdě o Kunderovi ptáme nyní? A nevyjevuje se pravda, čím víc pácháme zlo? 

Potíž je v tom, že namísto s pokorou hledáme pravdu takovým způsobem, až se nebezpečně blížíme předchozímu režimu. Pakliže nám spisovatel pravdu nedá, jednoduše mu ji sebereme a vkládáme ji do úst postavám z jeho knih. Spisovatel se vyjádří, jeho slovo však má za současného stavu menší váhu než nalezený záznam. Již to vypovídá jakousi pravdu o naší společnosti: zbožštění papíru nad slovem.

Taktéž spisovatelův výklad vlastních knih náhle neplatí. Díla se duševně zabavují a pravdu v nich smí odhalit jen badatelé, nikoliv sám autor. Hradilek svůj objev v přesvědčení, že mluví pravdu, navždy přišpendlil dovnitř Kunderova díla.

Před šedesáti lety podobně jednal komunistický režim z důvodů ideologických, dnes tak činíme s nárokem na vyjevení vyšší pravdy, odvoláváme se na prazáklad něčeho všelidského. Víme tolik, že pravda minulého režimu byla ve skutečnosti zlem, a jeho strůjce tvrdě odsuzujeme. Ale co když mediálním procesem s autorem pácháme stejné zlo? Nebo jen hrdinně bojujeme za to, aby nezvítězila lež a nenávist?

V obou případech je patrno myslet na to, že pravdu nemůžeme mít my. Pravda má vždy nás. Kdo se ohlíží o šedesát let zpět v čase, může události nahlížet tehdejší optikou, může je zapomenout nebo vzpomínky ovládnout a tvrdit o nich opak. Ale pokaždé zakouší ryzí pravdu, skutečnou a celistvou, kterou ve svém úkonu objímá a dál zpředmětňuje sám pro sebe. Je to právě toto nedosažitelné místo, kam naše touha po rozluštění detektivky z jara 1950 nikdy nedosáhne. Jedině tady celá pravda přežije a skutečně zvítězí. Nemusíme ji unést a rozšířít.

Stačí mít na paměti, že existovat nepřestala a nikdy nepřestane. A že ohnivý mediální šerm s pravdou v ruce může velice snadno skončit i konáním zla. Buďme opatrní. Ze všech dostupných pravd je nám totiž nejblíž ta, kterou zatím marně přehlížíme: mluví k nám ze způsobu, jakým jsme zprávu s Kunderovým jménem nadšeně rozšířili, nahlédli a uchopili.