Zdravotnická zařízení v ČR podle údajů úřadů práce marně shání více než 600 lékařů. Chybí nám již zkrátka prakticky celý jeden promoční ročník. Tato krize nevznikla ze dne na den, a ani její řešení nemůže být zázračně rychlé. Výchova lékaře od zahájení studia trvá cca 12 let a zájem o studium na lékařských fakultách klesá. Pragmaticky uvažující maturanti se hlásí raději na ty vysoké školy, kde je studium méně náročné a svoji budoucnost vidí v těch povoláních, kde si snáze a s menší odpovědností vydělají mnohem více než v bílém lékařském plášti.

Základní příčinou personální devastace nemocnic a léčeben je špatné finanční ohodnocení jejich zaměstnanců. V otevřené tržní ekonomice, kterou ČR je a doufejme že jako členský stát EU již zůstane, není možné bránit volnému pohybu osob a tak nezbývá nic jiného, než kvalifikované lékaře a zdravotní sestry lépe zaplatit.

DO ČECH SE ROZHODNĚ VRACET NEBUDU,
píše lékař z Francie ZDE (projděte si debatu lékařů na iHNed.cz)

CO SI MYSLÍTE O NEDOSTATKU LÉKAŘŮ VY?
(debatujte ZDE, napište svůj názor či zkušenost)

Převod bývalých okresních nemocnic k 1.1.2003 pod pravomoc krajů měl pro jejich financování katastrofální důsledky. Zatím co v roce 2003 dosahovaly výdaje ze státního a místních rozpočtů na zdravotnictví částky 23,9 mld. Kč, tak v roce 2007 se propadly navzdory inflaci na pouhých 17,5 mld. Kč.

Pomineme-li podezření, že důvodem privatizace řady těchto nemocnic bylo pouhé obohacení některých politiků a jejich přátel i jiné kriminální důvody, pak ani transformace z příspěvkových organizací na akciové společnosti, ani jejich privatizace očekávání nesplnila. Kraje se sice zbavily povinnosti přispívat na provoz svých zdravotnických zařízení, ale zároveň daly zelenou ředitelům a majitelům nemocnic snižovat personální náklady. Důsledkem jsou v průměru o 6% nižší platy lékařů a o celých 20% nižší platy středního zdravotnického personálu. Zdravotní sestry i lékaři tyto nemocnice tedy houfně opouštějí.

Personální situaci řady nemocnic zhoršuje fakt, že zatím co u nás mzdy lékařů stagnují, na Slovensku se s novou vládou situace zlepšuje a tak nejenom že Slováci nepřichází, ale řada z nich se dokonce již vrátila domů, neboť se jim práce u nás přestala vyplácet. Nemocnice tak již nemohou látat díry levnou pracovní silou ze zahraničí. Je příznačné, že navzdory chlubivým vyhlášením ministra zdravotnictví, jak české nespokojence nahradí lékaři z Bulharska a Rumunska, nepřišel k nám z těchto zemí po jejich vstupu do EU ani jeden jediný lékař. Co by také u nás hledal za štěstí, když se mu nabízí pětkrát lépe placená práce v Británii, Francii či Německu.

Abychom byli spravedliví, nesmíme mezi příčinami personální devastace českého zdravotnictví opominout neblahý zákon č. 95/2004 Sb., který rozvrátil vzdělávání lékařů ( zákon č. 96/2004 se obdobně podepsal na vzdělávání zdravotníků nelékařů ), když zavedl v Evropě nevídaný bizardní počet 83 základních specializačních oborů, čímž některé úzce specializované odbornosti odsoudil k vyhynutí. Vždyť kdo by se pět let vzdělával v oboru, který v žádné jiné zemi EU neexistuje. Českou specialitou bylo i to, že stát přestal vzdělávání mladých lékařů jakkoliv finančně podporovat. Komoře se proti odporu ministra Julínka nepodařilo prosadit liberální způsob státní podpory, kdy by lékaři žádali o stipendia  a za přidělené peníze by si pak vzdělávání hradili na akreditovaných pracovištích podle vlastního výběru. Ministerstvo sice také slibuje peníze, ale snad s výjimkou několika zubařů a praktických lékařů nedostal zatím nikdo ani korunu.

Zajímavým nápadem jak „řešit" nedostatek lékařů je za podpory tzv. Schlangerových odborů ministrem Julínkem prosazená novela zákoníku práce, která umožní lékařům, kteří jsou s ohledem na nízké tarifní mzdy existenčně závislí na příjmech ze služeb, aby „dobrovolně" souhlasili s větším množstvím přesčasové práce. Nikoho nezajímá, že evropské normy omezující přesčasovou práci lékařů slouží především k ochraně bezpečnosti pacientů. Přepracovaný doktor se zkrátka snáze a častěji dopouští chyb. A zatím co ministra dopravy, který by chtěl povolit pilotům, aby si po transoceánském letu dali kávu a po hodinové pouze letěli zpět, by hospitalizovali na psychiatrii, tak ministrovi zdravotnictví podobně hloupý návrh prošel. Zákonodárci nás lékaře patrně nepovažují za lidi a věří, že oni sami nikdy nebudou v pondělí dopoledne operováni chirurgem, který je v práci již čtvrtý den a tři noci se řádně nevyspal. Ano, i tak vypadá realita našich nemocnic.

To, že nemocnice bez kvalifikovaných zdravotníků nejenom nemůže poskytovat kvalitní péči, ale stává se pro pacienty dokonce nebezpečnou, to je jasné asi každému s výjimkou politiků, kteří se tváří jako by nic a vesele problémy zametají pod koberec. Sice drze svým voličům tvrdí, že je vše v naprostém pořádku, ale sami by se v nemocnici, kterou nechali personálně zdevastovat, léčit nenechali.

Nabízí se logická otázka, jak je možné, že zdravotní pojišťovny, které nakupují jménem svých klientů zdravotní péči, ji proplácí i v těch nemocnicích, které nesplňují ani minimální personální požadavky dané seznamem výkonů, a tedy porušují smlouvy s pojišťovnami. Pojišťovny selhávají proto, že kvalita zdravotní péče je nemusí zajímat. Pro ně jsou určující ekonomické výsledky a tedy chtějí nakupovat péči co nejlevněji.

Primárně však selhávají politici, pro které je jednodušší předstírat, že je v nemocnici vše v pořádku, než sdělovat voličům nepříjemnou pravdu, že nemocnici bez personálu musí uzavřít. Z právního hlediska pak v současnosti platí absurdní mechanismus, kdy ministerstvo zdravotnictví je zřizovatelem fakultních nemocnic, které by samo sobě mělo kontrolovat a obdobně na regionální úrovni zřizují nemocnice kraje, které by zároveň měly kontrolovat jejich kvalitu. Pomiňme skutečnost, že kraje nedisponují odborníky, kteří by byli schopní něco kontrolovat a že za zdravotnictví zodpovídají osoby bez jakéhokoliv medicínského vzdělání, systém, kdy někdo kontroluje a případně i trestá sám sebe přece nemůže nikdy fungovat.

Jediným řešením je kontrola nezávislým orgánem, který má patřičné odborné předpoklady. Proto se ve vyspělých zemích, kde politikům záleží na bezpečnosti pacientů, se podílí větší či menší měrou na kontrole zdravotnických zařízení na státní moci nezávislé profesní samosprávy.

Také v ČR podle § 12a zákona č. 20/1966 Sb. v platném znění musí být zdravotnické zařízení personálně, věcně a technicky vybaveno pro druh a rozsah zdravotní péče, kterou poskytuje a musí splňovat hygienické požadavky na svůj provoz. A ministerstvo je povinno stanovit po dohodě s lékařskou komorou vyhláškou požadavky na personální vybavení zdravotnického zařízení a opět ve spolupráci s lékařskou komorou plnění těchto požadavků kontrolovat. Bohužel Ministerstvo zdravotnictví je v této věci nečinné a dosud nesplnilo povinnost uloženou zákonem již před více než dvěma lety. Ministr Julínek, kterému patrně na kvalitě zdravotní péče a bezpečnosti pacientů nezáleží, zastavil práce na přípravě příslušné vyhlášky ihned po svém nástupu do funkce. S ohledem na dikci zákona nemůže Česká lékařská komora sama bez součinnosti ze strany ministerstva zdravotnictví situaci řešit. A zatím se nám nepodařilo přimět ministra, aby sám jsa zákonodárcem platné zákony respektovat. V této věci nám nepomohl ani předseda vlády Topolánek, který se tak stává spoluviníkem personální katastrofy řady nemocnic. Tvrdohlavého ministra, který ignoruje platné zákony, nedokázaly napravili ani opakované poslanecké interpelace. 

Nezávislá stavovská organizace s patřičným odborným zázemím bohužel není v očích hloupých politiků kvalifikovaným partnerem, ale jen a jen nepřítelem, který upozorňuje na jejich chyby, a kterého je tedy snazší silou likvidovat, než s ním diskutovat. Na místo spolupráce ku prospěchu českého zdravotnictví se stáváme terčem opakovaných politický motivovaných útoků. Když už neprošel zákon likvidující komoru, snaží se ministr Julínek nás alespoň ignorovat a omezovat naše kompetence. Ke svému politickému boji pak zneužívá i Ústavní soud, který by na jeho podnět podpořený kolegy senátory z ODS měl zrušit povinné členství v České lékařské komoře, přičemž by nesystémově toto ponechal u lékárníků a zubařů, jejichž komory zřizované podle stejného zákona jako ta naše jsou vůči ministerstvu servilní.

Nejkřiklavější případy, jako třeba devastace interního oddělení nemocnice v Havířově se spádem 120 000 obyvatel, jsou jenom špičkou ledovce. Větším či menším nedostatkem personálu trpí všechny nemocnice a viníky musíme vedle jejich ředitelů hledat zejména mezi politiky.

MUDr. Milan Kubek, prezident ČLK