V místech, kde byla podepsána mnichovská dohoda, dnes sídlí hudební škola. Mladá německá violoncellistka, která v rozlehlé místnosti právě zkouší, vůbec netuší, že právě v tomto prostoru se před sedmdesáti lety definitivně rozhodlo o osudu statisíců Čechoslováků.
Pro dvě ženy a dva muže, kteří se nikdy nepotkali, bylo září 1938 rozhodujícím mezníkem v jejich životních příbězích.
Zvedl se mi žaludek
Dvacetiletý student brněnské lékařské fakulty Karel Macháček, syn přednosty stanice ve Vlkoši u Kyjova a nadšený čtenář Karla Čapka (také jeho Anglických listů), při poslechu nařvaných Hitlerových projevů pronesl v polovině třicátých let ke svým spolužákům:
"Je jen otázka času, než tohohle rapla zavřou do blázince nebo jinak zametou." Za tři roky šílenec vyzbrojil armádu, obsazuje Rakousko a je vítán davy.
Macháček si poznamenává do deníku: "Náš národ musel obhajovat svou existenci tisíc let a my jsme rozhodnuti v tom dnes pokračovat! Máme dva ročníky zdatných mužů ve zbrani, šestnáct ročníků záložníků, zkušené vojenské velení, továrny vyrábějící zbraně, přislíbenou pomoc spojenců a především morálku a odhodlání."
Večer 23. září 1938, natřísknutý sál kyjovské restaurace Slavia a zapnutý radiopřijímač, který po 22 hodině hlásí, že prezident republiky podepsal rozkaz o všeobecné mobilizaci vojenských záložníků. Panuje absolutní ticho. Po skončení vyhlášky hraje hymna. Celý sál si stoupá do pozoru, i staří chlapi slzí.
Karel Macháček jako student tehdy rukovat nemusel, ale doufal, že stejně bude v průběhu boje povolán. Vrátil se v noci domů na železniční stanici a viděl otce sehnutého u lampičky, jak píše nové válečné jízdní řády - absolutní přednost mají vlaky s vojskem. Dochází mu, že v případě německého útoku budou jistě bombardovány železnice a že se nemají ve Vlkoši kde skrýt.
Proto několik dní buduje na zahradě podzemní bunkr zpevněný pražci a v noci pomáhá členům místní sokolské jednoty strážit železniční trať proti případné německé sabotáži. A do tohoto napětí, ve kterém čekají na první útok, hlásí rozhlas výsledky mnichovské diplomatické dohody - odzbrojení, Němcům předat třetinu území, Polsku postoupit část Slezska, Maďarsku jižní Slovensko.
MUDr. Macháček mi po letech řekne: "Byla to facka, příšerná amnézie po těžkém úraze. Tehdy jsem jen plival, nic víc jsem nemohl."
Když v novinách uviděl fotografii britského ministerského předsedy Chamberlaina, jak nadšeně na londýnském letišti mává kusem papíru s Hitlerovým podpisem, zvedl se mu žaludek.
Karel Macháček však rozhodnost bojovat proti nacistům neztratil - po okupaci a zavření vysokých škol uprchl přes Polsko do Francie, kde vstoupil do vznikající československé armády a následně přešel do Velké Británie, kde mohl dostudovat a stát se lékařem ve vojenské nemocnici v Londýně.
A jaký paradox - v anglickém Sheffieldu se za války oženil s Britkou, založil rodinu a po roce 1948 v Anglii našel nový domov.
Jak severák jsme tuláci
Sedmatřicetiletá francouzská spisovatelka Suzanne Renaudová se řízením podivuhodného osudu stala v roce 1926 manželkou českého básníka a grafika Bohuslava Reynka a přijala s ním i jeho domov na vystrkově - sychravou Českomoravskou vysočinu. Nicméně manželé Reynkovi jezdili se svými syny pravidelně až do roku 1936 do francouzského Grenoblu, kde trávili zimní měsíce, a na léto se vraceli do Petrkova.
Rozvratný zlom v tomto česko-francouzském rozkročení přineslo právě září 1938. Nejen že se do Grenoblu nejelo, ale Mnichov francouzskou básnířku zdrtil.
Jiří Reynek o své matce napsal: "Mnichovská dohoda v ní nejen vyvolala hrůzu, ale doslova ji zavalila hanbou." Reynkovi tehdy nestačili včas zrušit předplatné francouzských novin, které jim do české vsi pravidelně nosil pošťák.
Francouzka v něm četla plno pobuřujících protičeských článků a v těch nekonečně úzkostných večerech si uvědomovala, jak hluboce je spjata se zemí svého muže.
Tragické týdny podzimu 1938 daly vzniknout několika básním a prózám, které Renaudová později sebrala do útlé knížky. Píše v nich o stověžaté Praze, temnu doby a hledá pojmenování pro svoji zoufalou exilovou situaci: "Jak severák jsme tuláci/ šílení světla sirotci."
Knížku poslala prezidentu Benešovi se slovy: "Prezidentu Edvardu Benešovi, který nikdy neztratil naději ve Francii navzdory hořkému zatracování, věnuji tyto básně, ve kterých šeptá pravá duše mé země - je to jen mihotavé světélko na hrobech."
Do rodné Francie se do konce života mohla podívat nakrátko pouze jednou, a to v roce 1947.
Krčili jsme se v koutku
Do smíšeného česko-německého manželství (matka Hanačka, otec z německého Sterndorfu) se v roce 1928 narodil Alfons Bradatsch. Maminka mu umřela v raném dětství. Jeho otec, který mluví česky velmi špatně a v roce 1930 se při sčítání lidu přihlásil k německé národnosti, slouží jako štábní rotmistr u československé armády na různých místech - Michalovce, Užhorod, nakonec slovenská Rožňava - a sám vychovává dva syny.
Je září 1938, Alfonsovi je deset let. Do této doby se mezi rožňavskými kluky nikdo nestaral, kdo je kdo, Slovák, Maďar nebo Čech. Bradatschův otec byl služebně v Popradu a nemohl zpět, když do Rožňavy vpochodovala vítaná maďarská armáda.
Krátce předtím rozbouřené davy vyprovázely hrozícími pěstmi velitele československé posádky, v malém černém voze, s trikolórou na zadním okně.
Krčili se s bratrem v koutku. Na stěně rožňavské strážní věže byl ze žárovek vytvořen maďarský státní znak a pod ním nápis v maďarštině: "Maďary jsme byli, jsme a budem!"
Vojáci začali sbíhajícímu se lidu vydávat jídlo z pojízdné kuchyně. Říkali: "Konečně jsme vás osvobodili."
Maďarské úřady chtějí dva Bradatsche poslat do Maďarska na převýchovu. Jejich otec je zatím v Popradu propuštěn z československé armády. Jako občan německé národnosti se přihlásil na německém konzulátu v Bratislavě, kde obdržel prozatímní doklad, a to jim umožnilo zůstat na Slovensku.
Nakonec dostal definitivní německý pas a na jaře 1939 se mohli vystěhovat do Čech, přesněji do Terezína. Alfonse otec přihlásil na německou kartografickou školu do Prahy a v roce 1944 jako šestnáctiletý musel narukovat do wehrmachtu a bojovat u protiletadlového děla kdesi na jugoslávské hranici.
Po válce se vrátil do Čech. A aby toho nebylo málo, v padesátých letech si Alfons Bradatsch musel odkroutil vojnu ještě jednou, tentokrát "sloužil lidu" v komunistické armádě.
Taková žalost mužů
Divizní generál Bohuslav Dimitrij Všetička, ročník 1893, který se v letech první světové války vyznamenal v bojích v Rusku jako vynikající důstojník v československé legii, zastával v samostatném Československu řadu důležitých velitelských funkcí.
Ve třicátých letech byl Všetička jmenován zemským velitelem dělostřelectva v Brně a v té době se seznamuje s mladou brněnskou studentkou Miladou Malou, dcerou národně socialistického poslance.
Několik let spolu chodí a plánují společný život. V roce 1937 je generál Všetička ustanoven velitelem divize v Trenčíně. Slečna Milada za ním pravidelně dojíždí. Jede za ním na Slovensko také 23. září 1938.
Večer mu v Trenčíně oznamuje, že je v očekávání. Radostnou novinu přehlušuje noční vyhlášení mobilizace. Všetičkova divize měla za úkol bránit případnému proražení německých armád z Moravy na Slovensko.
Slečna Milada čeká v Trenčíně, manžel ji posílá zpátky do Brna, ale ona váhá. Když se dozvídá o vyhlášení mnichovské smlouvy, pospíchá za manželem, který se vrátil z bojových pozic.
Důstojnický sbor seděl zdrceně kolem stolu. Později napíše v dopise:
"Takovou žalost mužů jsem od té doby nikdy neviděla. Tak chtěli bojovat, a jako by všechna jejich energie šla do prázdna."
Svatba Milady a Bohuslava Všetičky proběhla v Brně 12. prosince 1938. Sled událostí je pro novomanžele Všetičkovy drtivý: německá okupace, Všetička se stává velitelem odbojové organizace Obrana národa na Moravě, je zatčen a v Berlíně popraven.
Děti, které se manželům Všetičkovým narodily, se nedožily dospělosti. Milada Všetičková zůstala vdovou až do své smrti v letošním roce.
Miloš Doležal, kresba Václav Teichmann
