Že nevíte, co to je? Nuže „dresscode“ (či dress code) je psaný či nepsaný soubor pravidel, jak se obléknout do práce či na tu či jinou akci. Bývá předmětem oficiálních pozvánek a hojně diskutovaným tématem mezi těmi, jichž se týká.

Jedna moje kamarádka před časem nastoupila do nové práce, do firmy podnikající v realitách a developerských projektech. Ačkoliv zmíněná slečna nepatří k těm, co do kanceláře nosí tepláky, přísnost tamního „dreskoudu“ ji poměrně zaskočila. Sako při každé příležitosti, na jednání maximálně kalhotový kostým, sukně ne kratší než v délce ke kolenům, vždy boty s podpatkem, to je v kostce jen několik základních pravidel. Připomínám, že ona známá se v nadnárodní firmě málokdy setká s klienty. „Připadám si tam jako letuška na přehlídce,“ glosovala onehdá nesmyslná pravidla nad sklenkou vína.

 Běda ovšem, když se někdo pokusí dress code zavést někam, kde není zvykem.

 Nevzpomínám si, že by některá emailová výzva našeho šéfredaktora vzbudila takovou pozornost a horlivou diskusi kanálem „odeslat všem“, než páně vedoucího přání, abychom v našem krásném, tehdy ještě novotou vonícím a nablýskaném „oupenspejsu“ (z malých, nenápadných zašíváren se celá naše redakce před časem přestěhovala do krásných, moderních, světlých a otevřených společných prostor zbrusu nového newsroomu) dodržovali alespoň základní pravidla slušného oblékání.

 „/…/ Jednou z velkých výhod novin a médií obecně je, že pro nás v oblékání platí relativně volná pravidla. Sám si toho moc cením a jsem rád, že jistá neformálnost v oblečení k naší práci patří. Ale jen jistá a pravidla by měla být opravdu jen relativně volná./…/ Tudíž, vezměte prosím na vědomí, že k obrazu redaktora a reprezentanta HN nepatří krátké kalhoty, chození bez bot, outfit pro woodstock ani variace na copa cabana,“ psal tehdy šéfredaktor s vtipem sobě vlastním v poměrně rozmáchlém emailu, k němuž ho údajně vyprovokovalo setkání s jistým poměrně vysoko postaveným kolegou - vedoucím jednoho redakčního oddělení, který si po „openspejsu“ vykračoval naboso. Nikoliv naboso v sandálech. Prostě bez bot. (Na jeho omluvu dodávám, že byl začátek července a k dané konfrontaci došlo při nedělní, z hlediska obsazenosti redakce relativně málo exponované službě).

 Pan šéfredaktor (který si mimochodem zakládá spíše na nedbalé eleganci a rozhodně nepatří k těm, které bychom děnně vídali v obleku s kravatou) brojil zejména proti (zcela) rozepnutým košilím havajského typu, pánským šortkám, jež od boxerek odlišuje jen jejich džínový materiál, a které někteří kolegové rádi doplňují otevřeným sandálem s ponožkou, vestičkám, které v osmdesátých letech nosili jen taxikáři a veksláci, bílým nátělníkům nošeným místo trička a dalším letním módním delikatesám.

 Možná to zní jako klišé, nicméně nevěřili byste, jak bouřlivé emoce tento nevinný email vzbudil mezi kolegy. Sarkasmus („kvůli krátkým kalhotám mne naposledy chtěli vyloučit z gymnázia Sladkovského nám. v roce 1985“) se mísil s všeobecným veselím a kontakty na linku bezpečí, Člověka v tísni a Šimona Pánka, kolegové se předháněli ve vtipných komentářích („v tom případě trváme na ošatném, vedle stravenek bychom se přihlásili i o poukázky do Max Mara a Hugo Boss“) a šéf onlajnu hned druhý den na ihned.cz spustil diskusi na téma „Padl teplotní rekord. Nutí vás v práci chodit v saku?“.

 V naší redakci se od osudného červencového emailu samozřejmě mnoho nezměnilo, úroveň oblékání v posledních dnech vzrostla hlavně proto, že se venku prudce ochladilo.

 Ale nemyslete si, nejsme za socky všichni. Měli jste tuhle vidět bezvadný outfit Tomáše Němečka, který vyhlížel jako ze škatulky Ladislava Špačka. Padnoucí oblek byl sice hlavně důsledkem kolegova rozhovoru s profesorem Vojtěchem Ceplem, ale stejně se oko potěšilo. Jindřich Šídlo si pořídil krásné a luxusní boty (byť je coby zarputilý nesnob shazuje dovětkem „ty byly ve slevě“). Vedoucího zahraničního oddělení Martina Ehla jinak než v košili a v saku nepotkáte vůbec – a to ani nemusí jít na rozhovor.

 My s kolegyní Evou se chytáme na tradiční podzimní nákupy do Londýna a Milána. (Kritikům předem vzkazuji, že se cena letenky mnohonásobně vrací v nabízeném sortimentu, kvalitě a ceně, vše nepoměrně výhodnějším, než je v Česku. Vycházím z dlouholeté zkušenosti).

 Ale dobrá, někde to s oblečením prostě není tak přísné. Přesto „dress code“ čas od času řeší každý z nás. Nebo by aspoň měl. Elementární slušností bývá zjistit si, jaké oblečení se očekává na slavnostním večírku, kam jste pozván – a to ve vlastním zájmu. Vyhnete se vysloveným trapasům i dalším nepříjemnostem. Opening luxusního baru na střeše známého hotelu zřejmě vyžaduje jiný přístup, než garden party u prezidenta nebo odpolední čaj s královnou. „Smart Casual“ vytištěno drobným písmem na pozvánce zkrátka není totéž co „Black Tie“.

 Na to ale není potřeba dress code. Stačí kinderstube.