Byla krásná, ale nebyla příliš chytrá. A dodnes je (i když ne zcela právem) ztělesněním toho, čemu se říká "kolaborace protektorátních herců". Před devadesáti čtyřmi lety, 7. září 1914, se narodila česká herečka Lída Baarová. A je to právě sedmdesát let, co se Baarová musela po avantýře s říšským ministrem propagandy Goebbelsem vrátit z Německa do Prahy.
Bylo to prý na příkaz samotného Adolfa Hitlera. Na podzim 1940, kdy přišel do protektorátních kin snímek Otakara Vávry Maskovaná milenka, kde Baarová ztvárnila hlavní roli, pak dostala londýnská exilová vláda následující zprávu: "Stalo se toto: Lída Baarová jako maskovaná milenka, bohatá šlechtična, čeká ve filmu nemanželské dítě, výsledek aférky s neznámým mužem. Její přítelkyně se jí v dramaticky vypjaté pasáži děje dotazuje, kdo že je oním otcem dítěte. V krátké sekvenci, kdy se Baarové hrdinka pateticky odmlčela, než nastávajícího otce přítelkyni prozradí, se z hlediště kina ozývá mocný hlas: Je to doktor Goebbels!"
Odpovědí na tuto vtipnou poznámku byl prý hlučný smích a všeobecné veselí publika, které o milostných pletkách krásné české herečky s říšským ministrem propagandy, kterého avantýra tehdy na sklonku roku 1937 stála téměř manželství, samozřejmě vědělo a výrazně to ovlivnilo i hereččinu popularitu.
Lída Baarová po osobní intervenci Goebbelsovy manželky Magdy u říšského kancléře Adolfa Hitlera musela v září 1938 potupně opustit Německo, kde natočila celou řadu velkorozpočtových filmů včetně slavné Barkaroly z roku 1934, a vrátit se do Prahy. Tam se jí následně začala vyhýbat i celá řada umělců. Baarové se nakonec ujal Miloš Havel, jednoznačně nejvlivnější filmový producent protektorátní éry.
Přesto obliba Baarové v protektorátu i nadále klesala, třeba i proto, že zřejmě ne velkým intelektem oplývající herečka svými výroky neustále popouzela některé své kolegy. "Tehdy jakoby začala zapomínat česky. Dodnes si pamatuju na její větu během jakéhosi fotbalového zápasu, který jsme i s dalšími herci společně sledovali. Když zrovna jeden hráč na hřišti vystřelil, Baarová vykřikla: Ach, Gottes willen, teď mohli dát…wie sagt man das nur tschechisch…gól? Všichni jsme se po sobě divně koukli. Baarová prostě nebyla žádný intelektuál a my si z ní často dělali legraci," vzpomínala v rozhovoru s Vladimírem Hulcem nazvaném Nikdo mi nic zadarmo nedal Ljuba Hermannová, která mimochodem, kvůli svému částečně židovskému původu, měla účinkování v protektorátních filmech i na divadle přísně zakázáno. Během protektorátu tak pracovala v kině Lucerna jako pomocná síla a šatnářka.
Podobný zážitek měl ostatně i Jiří Weiss, kameraman a pomocný režisér, který pro svůj židovský původ poznal první příkoří již krátce po Mnichovu: "V těch posledních týdnech před nacistickou okupací pronesla česká kinohvězda Lída Baarová, bývala milenka ministra Goebbelse, proslavenou větu (…) že se cítí být do té míry Němkou, že i ve snu mluví německy," cituje Weissova historik Lukáš Kašpar ve své knize Český hraný film a filmaři za protektorátu. Je jasné, že taková slova herečce příliš neprospěla.
Prvním filmem, který Baarová natočila po návratu z Berlína, bylo Ohnivé léto Františka Čápa a Václava Kršky. Velký úspěch však sklidila především Dívka v modrém, nákladná společenská komedie režiséra Otakara Vávry podle předlohy Felixe de la Cámary, který prý hlavní roli dívky "vystupující z obrazu" napsal na tělo přímo Lídě Baarové.
Dívka v modrém, která do protektorátních kin vstoupila 26. ledna 1940, znamenala pro Baarovou chvilkový návrat na výsluní. Zdařila komedie o staromládeneckém notáři (Oldřich Nový), kterého obloudí údajně prokletý tři sta let starý obraz sličné šlechtičny komtesy Blanky z Blankenbergu, do níž se pro její krásu bláznivě zamiluje a následně se potýká s jejím "zázračným obživnutím", měla v soudobém tisku mimořádně nadšené ohlasy. V roce 1940 získala Dívka v modrém cenu Filmového studia na proslulých Filmových žních ve Zlíně, Národní cenu si za titulní roli vysloužila i samotná Lída Baarová.
Mezi dalšími filmy s Baarovou v hlavní roli, které Baarová natočila během roku 1940, figurují tituly Artur a Leontýna, Život je krásný, Za tichých nocí a především vzpomínaná výpravná historická podívaná Maskovaná milenka, která do českých kin vstoupila 20. října 1940. Tento snímek Otakara Vávry měl podle vzpomínek Lídy Baarové "nepravděpodobný příběh, ale zato mimořádný ohlas".
Jakou proslulost si tento snímek vydobyl, dokresluje i zpráva českého odboje pro londýnskou exilovou vládu, která práci Baarové v protektorátu pečlivě sledovala: "Říšský ministr propagandy Joseph Goebbels přijede 5. 11 k několikadennímu pobytu do Prahy. Národní divadlo připravuje slavnostní představení Prodané nevěsty, (…) Goebbels prý půjde i na ten nový film Maskovaná milenka s Lídou Baarovou. (…) Je třeba působit na českou veřejnost, aby tento film /…/ ignorovala..."
Joseph Goebbels, velký milovník filmů tehdy film Maskovaná milenka na své pražské návštěvě v listopadu 1940 nenavštívil. Naopak – během jeho návštěvy musela Lída Baarová odjet z Prahy, aby náhodou nedošlo k jejímu případnému kompromitujícímu setkání s ministrem propagandy. Herečka se po celou dobu Goebbelsova pobytu v Praze zdržovala ve vilce na Zbraslavi.
Její kariéře u českého filmu však zbýval pouhý rok. Jejím posledním českým filmem byla Turbina, která do kin vstoupila 17. října 1941 opět v režii Otakara Vávry. Pak už jejímu dalšímu filmování v protektorátu zabránily intervence z nejvyšších míst, údajně přímo od Karla Schulze a vedoucího filmového oddělení při říšském ministerstvu propagandy doktora Hipplera. Její roli prostitutky Kiki ve výpravném kostýmním dramatu Františka Čápa Noční motýl, který se točil v polovině roku 1941, už dostala Adina Mandlová.
Baarová v roce 1942 podepsala smlouvu s italskou společností Gines a natočila zde hned několik filmů, v nichž vzhledem ke své ne zcela plynné italštině vesměs hrála role cizinek. Jejím prvním italským filmem byla La Fornarina Enrica Guazzoniho, do filmu L´Ippocampo ji obsadil už tehdy poměrně slavný Vittorio de Sica. V Itálii se herečka zdržela pouze rok, pak se musela kvůli politické situaci vrátit do protektorátu. Nevyhnula se totálnímu nasazení, v posledních dnech protektorátu se s pražskou německou rodinou pokusila o útěk na západ, zatkla ji však americká kontrarozvědka, do Prahy byla vydána v září 1945.
Ačkoliv se jí později podařilo emigrovat a vdát se v Rakousku za zámožného lékaře, její osud byl tragický. Baarové mladší sestra Zorka Janů v reakci na zatčení slavné hvězdy a její obvinění z kolaborace krátce po válce spáchala sebevraždu, její matka zemřela na srdeční selhání při jednom z výslechů. Lída Baarová se natrvalo usadila v Salzburku, kde zemřela 27. října 2000. Svůj vztah s Goebbelsem do konce života popírala. "Nikdy jsem nekolaborovala, nešlo mi o peníze. Prostě jsem chtěla jen hrát. Mojí největší chybou bylo, že jsem ve třicátých letech neodjela do Hollywoodu, kde mi nabízeli smlouvu. Všechno by bylo jinak," uzavírá Baarová ve svých memoárech Života sladké hořkosti.
Irena Zemanová, foto: Rybka Publishers
