Čtverečkovaný papír s docházkou psanou v azbuce a datem 27. června 1989 leží jako memento ve dveřích zpola rozbořených milovických kasáren. Rusů - 39, Ukrajinců - 8, Bělorusů - 4, Kazachů - 5, Ázerbájdžánců - 5...
Zarostlá kapradím a sedmnáctiletými stromky se propadají sama do sebe, místo postelí zejí díry v podlaze, pod okny se povalují zbytky armádních nástěnek.
Obraz je to stejný jako u řady dalších okolních dřevěných baráků - když je v červnu 1991 opustili poslední sovětští vojáci, nové nocležníky už nesehnaly.
Čtěte více: materiály iHNed.cz k výročí srpna 1968 najdete v rubrice Tento den - ZDE
"No tak dělej, skoč na to!" povzbuzují se patnáctiletí pubescenti demolující trámky vyhřezlé z pukajících zdí. Čas si krátí metáním skleněných lahví proti zpuchřelým stěnám.
"Stejně to tu nikdo nechce, tak nevadí, když tu blbneme," říká jeden z nich.
O historii vojenského areálu nic neví. "Prej tu byli Rusové," vzpomíná si jeho kamarád, který před chvíli rozdupl laťku, snad kostru někdejšího lůžka.
Ve středočeských Milovicích žilo až do listopadové revoluce dvacet tisíc sovětských vojáků a zhruba deset tisíc jejich civilních spolupracovníků. Oblast zabrali po okupaci ze srpna 1968. "Předtím zde bylo asi deset tisíc příslušníků československé armády," vypočítává milovický starosta Milan Kraus (SNK-ED).
Maminky všude okolo
I když se o to malé městečko poblíž Nymburku snaží, vojnu ze svých zdí a silnic zřejmě nikdy nevymaže. Ještě za císaře Františka Josefa I. si armáda vybrala zdejší hvozdy za ideální pro vojenskou oblast. Postupně tu pobývali vojáci rakousko-uherští, českoslovenští, nacističtí, českoslovenští, sovětští a čeští. Od poloviny 90. let jsou Milovice zcela "civilní".
Do oprav paneláků, které zůstaly po Sovětech, se investovaly stovky milionů. Něco šlo z rozpočtu radnice, něco platili soukromníci.
"Máme opravených asi tisíc bytů," říká starosta. Milovice jsou tedy prorostlé jak krabicemi zateplenými, barevně natřenými, tak krabicemi bez fasády, bez oken, s ohořelými stíny místo dveří.
V sídlištích se proplétají auta s kočárky a maminkami na procházkách, průměrný věk sedmi tisíc zdejších obyvatel je třicet let - většinou sem přišli za levnými byty po soudruzích Varšavské smlouvy.
"Nám se líbila hlavně příroda kolem. A je nás tu hodně mladých maminek, takže nejsem přes den sama," usmívá se na stezce naproti někdejšímu kulturnímu, železobetonovému domu osmadvacetiletá Jana.
Má pravdu: co chvíli se v dohledu mihne další a další postava s malým dítětem.
Prázdné letiště
Milovice sice byly domovem největší okupační masy, zbytky ze stovek budov, které v okolí Rusové postavili, ale většinou patří Středočeskému kraji. A ten moc neví, co s nimi. Založil kvůli nim dokonce zvláštní akciovku.
Třeba letiště. Kdysi z něj startovaly stíhačky Mig-23, teď v zarostlých tubusech parkují jen ultralighty a po startovací dráze se prohání pár motorkářů v kožených úborech.
"Máme uvnitř schovanou vejtřasku, tou vždycky roztáhneme vrata a můžeme lítat," napřahuje rukou k mohutné garáži víkendový pilot František Brož.
Opancéřovaný kolos, v němž schovává svůj stroj, připomíná velrybí tlamu, letadélko se v něm doslova ztrácí. Většina z několika desítek hangárů, původně určených pro sovětské bombardéry, je ale dnes prázdná.
"Těžko říct, co s tím. To je na kraji. Turisté sem sice nějací jezdí, ale hlavně tu máme různé historické spolky a takové nadšence," hodnotí návštěvnické půvaby Milovic šéf jejich radnice Kraus.
Pohled z rozbité kontrolní věže mu dává za pravdu: je vidět přes celé letiště k městu s jeho paneláky, zpoza stromů vykukuje i nedostavěná nemocnice. Po runwayi burácí vytuningovaná octavie, v dálce parkuje motorové rogalo, na silnici mizí bahnem potřísněný džíp.
A na zdi zasychá barevná paintballová skvrna.
