Rokem 1968 nic nezačalo ani neskončilo

Problémy Československa s komunismem nezačaly v noci na 21. srpna 1968, ale o dvacet let dříve, či spíše na jaře roku 1945. Už tehdy například pozdější hrdina pražského jara Josef Smrkovský jako místopředseda České národní rady a především vzorný člen své, tedy komunistické, strany pomáhal zablokovat případnou západní pomoc bojující Praze a prosadil, že komunisté jako jediní o skončení bojů nemuseli odevzdat zbraně, ale mohli si zorganizovat své milice. 

Ano, komunisté byli na sklonku války nejlépe organizovanou politickou silou. Demokratický odboj byl zdecimovaný, západní emigrace zklamaná svými spojenci ještě z roku 1938 a dezorientovaná nepřehlednou situací doma a v celé střední Evropě. Proto v roce 1946 komunisté snadno vyhráli volby a měli otevřenou cestu k puči v roce 1948. Petr Zenkl, jeden z těch prozápadních politiků, kteří v únoru roku 1948 prohráli na celé čáře, později přiznal, že neznali ani taktiku, ani ideologickou doktrínu svého komunistického protivníka. Ten nejprve plíživě, později zcela otevřeně ovládl celý mocenský aparát - od policie, přes tajné služby až po armádu.

Rok 1968 je nostalgickou vzpomínkou proto, že stále žije sdostatek pamětníků, ochotných podělit se o své vzpomínky a zdůraznit své role, které hráli během Pražského jara nebo těsně před ním. Pamětníků roku 1948, neřkuli událostí konce druhé světové války, kdy se do střední Evropy komunismus dovalil na sovětských tancích doopravdy (nikoli až v roce 1968, jak to někdy ve vzpomínkách pamětníků vypadá), je málo.

Navíc, nejmladší generaci všechny slavné české (československé) osmičky splývají. Můj bratr, učitel na střední škole, mi občas ukazuje výsledky testů historických a zeměpisných znalostí studentů a neví, jestli se má smát nebo plakat, když studenti například umístí konec druhé světové války právě do roku 1968. Ani se je nesnaží omlouvat, že studují na sportovním gymnáziu. Budoucí olympijské hvězdy tak vlastně ani nevědí, jaká symbolika se skrývá za vlajkou, kterou možná někdy uvidí stoupat na stožár jako odměnu za svůj úspěch.

Rok 1968 je mystérium, které pomohlo kovaným komunistům stát se disidenty, které vyhnalo do zahraničí i ten zbytek elity, který tu ještě po válce a po roce 1948 zůstal. Pamatuji si na vzrušené listování časopisy z roku 1968, které moji rodiče schovávali na půdě. Nezajímalo mě ani tak, co se dělo v roce 68 („To si jen ti nahoře přehodili pár funkcí," znělo vysvětlení mé matky, která se raději před listopadem 1989 nepouštěla do větších podrobností, ale které mi pro danou chvíli celkem stačilo. Komunista vystřídal komunistu.). Fascinující pro mě byly příběhy lidí jako generál Syrový nebo generál Pika, o které jsme ve škole ani nezavadili. Komunisté popravili, zavraždili, nechali postřílet nebo umřít v lágrech stovky, možná tisíce lidí. O tom se na jaře roku 1968 možná trochu šeptalo, trochu psalo, ale unikala debata o podstatě: o tom, že komunismus je zrůdné zřízení.

Jen neochotně rodiče tenkrát na konci osmdesátých let odpovídali na moje dotazy, když už mě pustili ke kufru s časopisy Reportér a Mladý svět. Potom jsem doslova zhltl různé paměti a studie, vypracované většinou v exilu, které se najednou v roce 1990 staly dostupné a nemuseli jsme o nich s kamarádem ze třídy jen poslouchat na zakázaných rozhlasových stanicích.

I z rodičů a prarodičů - jako by se styděli - postupně vypádávali různé historky z rodinného života. Ne, nikdo z nejbližších naštěstí neumřel na uranu, ani ho nezastřelili na hranicích. Ale i to, že přede mnou tajili příslušnost mého dědečka, kterého jsem - bohužel - nepoznal, k západnímu odboji během druhé světové války, mě ujistilo a stále ujišťuje, že vzpomínat s nostalgickou slzou v oku na rok 1968 jako na mylník českých dějin, kdy všechno mohlo být jinak, je nesmysl.

Jinak to prostě skončit nemohlo. Reálpolitika nedovolila zajít dál než československá společnost zašla. Změna režimu nebyla možná. Maďaři tohle pochopili v roce 1956 až po měsíci tvrdých bojů. Poláci na změně pracovali více než  deset let, když předtím několikrát vykrváceli.

Historická kdyby neplatí. Ale možná, kdyby v oněch mrazivých únorových dnech roku 1948 generál Kutlvašr (komunisty vězněný a z historie dočasně vymazaný velitel Pražského povstání, viz foto) neposlechl prezidenta Beneše, kdyby opravdu do Prahy poslal onu tankovou divizi, jak jsem kdesi četl, že hrozil, kdyby demokratičtí politici mnohem dříve zabránili komunistům ovládnout bezpečnost a armádu, možná kdybychom nebyli takoví pragmatičtí srabi, jak nám vytýkají naši polští sousedé, možná bychom tu sovětské tanky měli stejně - ale nemuseli jsme se stát národem, který jako by ze své paměti chtěl vymazat dvacetiletí nadšeného komunismu, uranových lágrů, násilné kolektivizace a poprav výjimečných lidí jako byl Heliodor Pika nebo Milada Horáková.