Český cestovatel, na kterého jsou dodnes v jeho rodišti hrdí, se z moravského Zábřehu vydal po pobytu v Itálii či na Balkáně až na zaledněnou Arktidu, kde se na Novosibiřských ostrovech stal náčelníkem a nejvyšším soudcem eskymáckého kmene.
"Již předloni započaly se u nás trousiti časopisecké zprávy, že na dalekém severu žije po mnoho let rodák zábřežský, který se stal náčelníkem Eskymáků a vykonal několik dalekých cest po Sibiři a krajích polárních. Zprávy tyto brzy se potvrdily a nyní zábřežský polárník Jan Welzl žije již od neděle ve svém rodišti, které opustil před 35 lety jako chudý zámečnický tovaryš se čtyrákem v kapse," psal list Moravský sever v pátek 14. prosince 1928. Tehdy se Jan Eskymo Welzl po více než třech desítkách let znovu objevil v rodném městě.
Narodil se před 140 lety – 15. srpna roku 1868 - v Zábřehu na Moravě. Jeho otec, který byl kloboučnickým tovaryšem, brzy zemřel a matka se živila jako mlékařka. Podle jejího povolání v Zábřehu malému Janovi přezdívali "Tvarohový Hanes". Po absolvování obecní školy se Welzl vyučil zámečníkem a v šestnácti letech vyrazil poprvé do světa. Pěšky se vydal do Vídně a Janova. Z Itálie vyrazil na Balkán a prošel Dalmácii, Bosnu a Hercegovinu, odkud pokračoval Srbskem a Maďarskem do Rumunska.
"Tehdy nadešla již doba jeho vojenské povinnosti a Welzl se rozmýšlel, má-li poslechnouti volání domoviny, nebo se vydat dále do světa. Dnes, když na to vzpomíná, tvrdí, že by byl udělal lépe, kdyby byl zůstal ve světe. Volání domoviny tehdy ještě neodolal, dostavil se do Zábřeha a roku 1888 byl odveden k vojsku," napsal již citovaný Moravský sever. Behěm vojenské služby zemřela Welzlovi matka, a tak se po vojně zdržel v Zábřehu už jen krátce a odešel do Hamburku.
Cesta na Sever
V Hamburku se Jan Welzl uchytil na zámořském parníku, kde pracoval jako topič, strojník a pomocník v kuchyni. Po řadě zámořských plaveb jeho cesta vedla na stavbu transsibiřské magistrály a právě tehdy se rozhodl, že vyrazí Sibiří až k Severnímu ledovému oceánu. Tato dlouhá cesta vedla na Novosibiřské ostrovy. Tam lovil medvědy, obchodoval s kožešinami a na zaledněné Arktidě rozvážel s pomocí smečky psů poštu a zboží.
Welzl se přepravil i na Aljašku, kde se se svými indiánskými přáteli plavil v kánoi po aljašských řekách, poznal zlatonosný Yukon nebo projel pověstnými peřejemi White Horse a Five Fingers.
Roku 1903 si obyvatelé Novosibiřských ostrovů Welzla zvolili jako náčelníka a nejvyššího soudce. Bílí polárníci Welzlovi říkali Arctic Bismarck, domorodí eskymáci Moojok Ojaak (Pojídač medvědů).
Náhodný návrat do Evropy
Podle svého vyprávění ztroskotal Welzl roku 1924 se svou lodí Seven Sisters u jižního pobřeží Aljašky. Američtí úředníci pak vyslechli trosečníka, který neměl žádné osobní doklady. Jeho rodný stát Rakousko-Uhersko již neexistoval, a tak jej úřady vyhostily jako nežádoucího cizince zpět do Evropy. Welzl po třech desítkách let opět uviděl Hamburk.
Zkušený cestovatel se vydal do Prahy a v prosinci roku 1928 se objevil i v rodném Zábřehu. "Ve čtvrtek 29. listopadu byl Jan Welzl přijat panem prezidentem ve slyšení, jež trvalo plné tři čtvrti hodiny. Náš krajan vypravoval panu prezidentovi svůj životopis, popsal stručně své cesty a hlavně různé způsoby lovu velryb, ve kterém nabyl zvláště bohatých zkušeností za 28 let, jež strávil v krajích arktických,“ psal Moravský sever.
Welzl v zaplněných sálech vyprávěl svá dobrodružství z dalekého Severu a roku 1929 si v Brně jeho příběhy zapsali redaktoři Lidových novin Bedřich Golombek a Eduard Valenta. V úpravě obou redaktorů pak vyšly knihy: Třicet let na Zlatém severu, Po stopách polárních pokladů nebo Ledové povídky.
Poslední roky samotáře
Welzl se po pobytu v rodném kraji znovu vydal do severské přírody, tentokrát ovšem skončil v Dawsonu, na hranici Kanady a USA. Pracoval pro železniční a paroplavební společnost, ale roku 1930 si poranil záda a až do své smrti pak pobíral státní rentu. K Eskymákům se již nevrátil, a tak se pokusil ve svém srubu sestrojit perpetuum mobile. Žil jako samotář jen se svým psem. Jan Eskymo Welzl zemřel 19. září 1948 a byl pochován na obecním hřbitově v Dawsonu.
Na cestovatele Welzla se ale nezapomnělo. Kromě zmiňovaných i dalších knih jeho osobu připomíná například expozice muzea v Zábřehu na Moravě, socha na tamním nádraží i název jedné ze zábřežských ulic. K hrobu českého dobrodruha do Dawsonu pořádají zájezdy i cestovní kanceláře. A to nejdůležitější na závěr: podle některých zdrojů byl Jan Eskymo Welzl inspirací pro tvůrce postavy Járy Cimrmana.
Ondřej Luštinec, foto: Muzeum Zábřeh
