Po posledních zprávách z parlamentní komise pro majetkové narovnání jsem si naprosto jist, že se společnost a část politiků v parlamentu baví o restituci církevního majetku a vláda, její ministerstva a část poslanců mluví o něčem naprosto jiném. Vláda mluví o obecném zákoně, který má přízeň těch, kteří se církevním majetkem dlouho zabývají, také obcí a měst a nesporně i církví. Většina parlamentní komise se jednoznačně přiklonila k zákonu výčtovému, kde půjde o restituci toho, co poslanci uznají za vhodné restituovat. Je to jako rozhovor dvou hluchoslepých. K dohodě nedojde.

Ta disharmonie odpovědných lidí má ovšem za výsledek, že část médií a občané této republiky opakují bez ladu a skladu pojmy jako restituce, miliardy, majetek, církev a část nadává na církve při pivu v hospodě, jiní se utvrzují v ryze intelektuálním přesvědčení, že je to všechno velký podvod. Je zbytečné jim vysvětlovat, že žádná z církví neusiluje o majetek. A pokud by něco ve vyrovnání dostaly, budou to užívat právě občané téhle země bez rozdílu vyznání i bez vyznání. Všechny rozumné dohody nám dělaly v minulosti slávu na kontinentu i ve světě. A stejně tak i tato možná dohoda. V takzvaném narovnání nejde jen o vyplacení majetku, ale o jiný systém hospodářských vztahů mezi státem a církvemi. Jde o zdroje, z nichž se mají stavět církevní nemocnice, hospicy, školy a pečovatelské domy. Evropské dotace nepamatují na seniory, stýskáme si na úroveň eldéenek, ale peníze na práci těm, kteří to dovedou, šetříme. Na tuhle hamižnost doplatíme všichni.

Rebelující poslanci přehráli v této mediální kopané církevní bratry deset nula. Povedlo se jim zhanobit všechno a všechny, naposled dokonce poslanec Hašek jemně vyhrožoval postihem ministerským úředníkům, kteří komisi poskytli údajně neúplné informace a podobně. Už to není vůbec podle pravidel hry. Teď by stačilo, aby poslanci nasměrovali NKÚ, aby jeho rozhodčí provětrali církve. Byť by nic nenašli, pak má takový nájezd družstvo církví a náboženských společností znejistit a ponížit, protože je přinejmenším podezřelé z dopingu. Kdyby přišla kontrola NKÚ před dvěma lety a třeba jindy, bylo by to samozřejmé a správné, vždyť se tu má nakládat se státními penězmi podle zákona. Ale v rámci této hry by to bylo přinejmenším zvláštní.

Církevní bratři neprohráli proto, že by neuměli simulovat a kopat do holeně. Demagogických výkřiků se umí dopouštět stejně jako parlamentní družstvo, ale proto, že naprosto podcenili strategii. S důvěrou, že návrh zákona „nějak“ projde důvěřovali svým politikům. Jenže ono se má důvěřovat jen Pánu Bohu. Politický svět je proměnlivý. Na jednu stranu to vypadalo, že si stát vážně chce srovnat vztahy, koupit klid, nebýt popotahován za minulost a vyvázat se s potomky z věčného a rostoucího podporování náboženství ze státního rozpočtu. Na druhou stranu jde o to, aby si stát nějakou formou nechal majetek, jehož tržní cena přesahuje známá čísla, která jsou v souvislosti s církevním majetkem zmiňována.

Jakkoli vypadal návrh zákona rozumně a v pozadí za ním stála více než desetiletá práce expertů, fascikly dokladů z církví, které jim v době totality státní zloději vystavovali s potěšením ze slz a ponížení, teď všichni vypadají jako hlupáci. Všechno to, co shromáždili ve prospěch obecného zákona, jsou vážné argumenty. Nakonec o nich ministr financí řekl, že je to podobné jako kdyby se postupovalo výčtovým zákonem v rozdělení Československé republiky. To bychom na tom ještě nyní pracovali... Zatímco dvě nové republiky se dohodly obecně a bylo to tak dobře.

V téhle chvíli se zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi stává nepřijatelným pro většinu politiků této země a chybí politická vůle k vypořádání celé záležitosti. A pokud bude chybět i po krajských volbách, bude problém dále odpočívat než se najde vhodná osoba a dobrý čas, kdy to přinese body a bude získávat přízeň voličů.

Jaký vývoj se dá čekat v posledním poločase? Protože se církve dohodly, že potáhnou za jeden provaz a provaří míč do soupeřovy branky tentokrát jako jeden muž, pravděpodobně při náhlé změně pravidel nebudou chtít ve hře pokračovat. Prostě řeknou, že svůj souhlas s přípravou obecného zákona nemohou použít na jiném hřišti. A sbalí si kopačky a půjdou do šaten. Ostatně, nešlo by už o hru podle dohodnutých pravidel. Parlamentní družstvo ale nemá trenéra, nebo jeho řvaní prostě neposlouchá a jeho útočníci hrají na vlastní pěst. Na červené karty kašlou nebo si je pletou s nějakou legitimací, která se také ukazovala, jako to dělají rozhodčí. Vypadá to na pořádný trapas.

Jenže takový výsledek by si nemělo parlamentní družstvo plést s vítězstvím. Odchod církví ze hřiště by znamenal pokračování nejistot, nové žaloby, mimo jiné na to, že stát neplní co vítězoslavně v roce 1949 slíbil a v zákoně číslo 218 to platí dodnes. Ale jak se zdá, platí to jen pro někoho. Dají se čekat další soudní průtahy. Jednoznačně nebudou moci používat obce a města to, nač se těšily. Mohou zapomenout na evropské dotace, nebudou mít šanci dotovat projekty na pozemcích, které soud pravomocně nepřiřkne novému majiteli. Církve a náboženské společnosti mají čas. Žádného majetku se nevzdají. Počkají. Jen ti parlamentní útočníci spěchají, potřebují nové nominace a pravděpodobně budou muset účtovat s majiteli klubů, které si je koupily. Ale to je jejich věc.

A pokud někomu tato alegorie přijde přitažená za vlasy, ať mi promine. Je to jen pokus říci mnoho věcí několika slovy. O upřesnění se mohu pokusit elektronickou poštou, ale nepůjde to krátce.