"Nikdy mě nenapadlo, že můj čin vyžadoval zvláštní odvahu. Vždyť stačilo jen být slušný. Chovat se mravně..." Slova, na kterých zdánlivě nic není. Znějí tak samozřejmě. Skoro plakátově. Kdyby je ovšem nevyslovil major Karl Plagge. Voják wehrmachtu, který v době šílenství druhé světové války zachránil desítky mužů, žen a dětí. Židy z litevského Vilniusu. "Pomáhal jsem jim, protože jsem musel. Bral jsem to jako svoji povinnost," řekl později.
Nikdy se nepovažoval za hrdinu. O svém činu téměř nehovořil. A když už o sobě po válce něco řekl, tak jen to, že se zachoval jako člověk. "Nebyl jsem žádný velký hrdina. To byli jiní. Pro ukončení války jsem toho moc neudělal. Opravdu ..."
Karl Plagge se narodil roku 1897 v německém Darmstadtu. Za první světové války byl na bojišti zajat Brity a několik měsíců strávil v zajetí. Po propuštění začal studovat na Technické univerzitě v rodném městě a promoval tu jako inženýr. V roce 1931 vstoupil do NSDAP. Věřil Adolfu Hitlerovi, když říkal, že pod jeho vedením se z potupeného a uraženého Německa opět stane hrdá země. Během několika let však ze svého nadšení vystřízlivěl. Nejvíce mu vadila všudypřítomná rasová nesnášenlivost. V roce 1938 se jeho protest projevil poprvé. Stal se kmotrem Konrada Hesse, chlapce, jehož matka byla poloviční Židovka. A o rok později z nacistické strany vystoupil.
V červnu 1941 byl odvelen do Vilniusu. Měl tehdy hodnost majora. Jako inženýr byl pověřen vedením velké automobilové dílny. Ta byla na Subocké ulici, nedaleko sportovního stadionu místního Dynama. Opravovala se v ní poničená vozidla wehrmachtu. Ve městě po celou dobu války zuřilo inferno, i když fronta byla mnoho kilometrů vzdálená. Esesáci tu metodicky vyhlazovali místní ghetto. Před válkou v něm žilo téměř šedesát tisíc Židů. Jejího konce se nedožilo devadesát pět procent z nich. Byli zavražděni. Někteří však měli štěstí...
"Kdykoli jedeme kolem míst, kde jsou pochováni naši krajané, říkáme si, že jsme tam mohli skončit také," vyprávějí bratři Joseph a Izák Rechesové. "V čase války nám bylo devět, respektive jedenáct let. Otec byl dělník, matka krejčová. Když esesáci začali likvidovat ghetto, získal otec náhodou práci v opravárenských dílnách, které vedl major Plagge. Jen jeho zásluhou jsme přežili a spolu s námi dalších dvě stě padesát Židů."
Major Karl Plagge totiž v dílnách zaměstnával desítky obyvatel ghetta. Sám je přijímal. Přitom hodně riskoval. Gestapu tvrdil, že jsou všichni do jednoho zruční mechanici. Mnozí ale byli vědci, učitelé, obchodníci, kadeřníci, kuchaři, krejčí, lidé, kteří v životě neviděli rozebraný motor. A nezůstalo jen při tom. Plagge dosáhl i toho, že "jeho" dělníci nemuseli žít v ghettu. Ubytoval je poblíž dílen, v pracovním táboře. Mohli si k sobě dokonce vzít i ženy a děti. Argumentoval tím, že když budou rodiny pohromadě, budou lépe pracovat.
Mnozí z těch, kteří přežili, vzpomínali, jak pomohl umístit jednu nemocnou obyvatelku ghetta do nemocnice vyhrazené pro nežidovské obyvatelstvo. A ona tam přežila až do konce války. Nebo zachránil dva muže, kteří pašovali do ghetta jídlo. Byli dopadeni esesáky a hrozila jim okamžitá poprava. Naštěstí byl poblíž Karl Plagge. Tvrdil, že jsou pro něho naprosto nepostradatelní.
Kdyby se prozradilo, jak se k Židům choval slušně, jak jim pomáhal, hrozila mu vážná obvinění a trest smrti. On v tom však pokračoval až do června 1944. Tehdy se přiblížila Rudá armáda na dostřel Vilniusu. Bylo rozhodnuto, že oddíly SS převezmou dílny a dělníky i s jejich rodinami zabijí. Nenápadný, tichý major se naposledy zachoval jako hrdina. Všechny v předstihu varoval. Umožnil jim, aby uprchli.
Karl Plagge zemřel v roce 1957. Ve věku padesáti devíti let. Sám, opuštěný. Nezůstali po něm žádní potomci. A do poslední chvíle prý litoval, že kdysi podporoval Hitlera. Dlouho se zdálo, že jeho statečný čin bude zapomenut. Že o něm svět nikdy neuslyší. Jenže více než čtyřicet let po jeho smrti vše otevřel americký lékař Michael Good. Od své matky se v roce 1999 dozvěděl, kdo jí a sedmi jejím příbuzným pomohl za války ve Vilniusu přežít. Vydal se po stopách toho činu. A po několika letech pátrání a studia dokumentů napsal knihu Pátrání po majoru Plaggovi, s podtitulem Nacista, který zachránil Židy.
Nato požádal Izraelce, zdali by Karl Plagge nemohl být posmrtně oceněn čestným titulem Spravedlivý mezi národy. Dvakrát byl odmítnut. Podmínky pro udělení titulu jsou přísné. O jeho nositeli nesmí být sebemenší pochybnosti. Good musel své svědectví doplnit. Uspěl až napotřetí. 11. dubna 2005, došlo k samotnému slavnostnímu aktu. V památníku obětem holocaustu Jad Vašem v Jeruzalému bylo na čestné místo zapsáno i jméno Karl Plagge. Bylo připojeno k dalším 20 250.
Jen 410 z nich patří Němcům. A jen nepatrný zlomek z nich byli vojáci. Karl Plagge se tak připojil po bok Raoulu Wallenbergovi, švédskému diplomatovi, a Oskaru Schindlerovi, majiteli továrny, kteří za války také zachránili stovky Židů.
(Původně publikováno ve Víkendu HN 22.4. 2005)
