Pablo PicassoPabla Picassa, největšího malíře minulého století, sledovala čtyřicet let francouzská policie. Považovala ho za anarchistu, a on proto nezískal francouzské občanství. Dokládají to policejní záznamy, kterých se po válce zmocnila sovětská tajná služba. Teprve v roce 2003 se dostaly zpět do Paříže.

V policejních záznamech se geniální umělec proměnil v poněkud pitoreskní postavu, nebezpečné a krajně podezřelé individuum, které je třeba mít neustále pod dohledem. První záznam se objevuje vzápětí poté, co mladý Picasso přijíždí 5. května 1901 do Paříže, kde se chystala jeho výstava. Pouhé tři dny nato podává neznámý strážce zákona první zprávu na místní komisařství. Vzniká složka s označením "Picasso Ruiz Pablo, narozen 25. října 1881 v Malaze", která se během let rozroste na mnoho desítek stran.

Policii je především podezřelé, že mladý a neznámý Katalánec se ubytoval u "nebezpečného anarchisty Pierra Manacha". Picasso se s ním seznámil ještě ve Španělsku a když přijel do Paříže, kde téměř nikoho neznal, obrátil se na něj o pomoc. U Manacha se scházela celá komunita mladých španělských malířů a básníků. Zde, v posledním patře jednoho ze starých domů na bulváru Clichy, u samého úpatí Montmartru, jenž tehdy byl pouhou vesnicí plnou vinic, žili bezstarostně svůj bohémský život.

Picassovi, který byl zcela bez peněz a naprosto neznámý, nabídl tento pokoutný obchodník s obrazy nejen jeden pokoj, ale za jeho kresby též jistou měsíční gáži, jež mu umožňovala přežít. V pokoji, který mu sloužil i za ateliér, vznikly jeho první obrazy z tzv. modrého období, plné melancholického smutku, bídy a lidského utrpení, včetně jeho později slavného Autoportrétu. Někteří Španělé, kteří se zde scházeli, měli záznam kvůli svým politickým názorům považovaným za podvratné. Přesto se zdá, že policie vedla dál složku se jménem Picasso pouze proto, že se jednoho dne nepohodl s domovnicí, která neváhala zajít na komisařství: "Jaký to může být člověk, když se často vrací až pozdě k ránu a opilý?"

Vychází nepravidelně, vrací se pozdě

K prvnímu záznamu tedy vzápětí přibyly další, plné až humorných podrobností, kdy nudná a strohá úřední pečlivost se časem promění v osvěžující gejzír smíchu:

Spis: Picasso Ruiz Pablo. Výška 1,68 metru, dlouhé, černé vlasy, malý kaštanový knírek, nosí tmavé sako a široký klobouk stejné barvy.

Ve skutečnosti byl Picasso menší a často chodil z nedostatku peněz oblečený v plátěných a sepraných dělnických modrácích. Policii zajímaly jak jeho zvyky, tak náměty obrazů: "Nedávno vytvořil obraz, na němž neznámí vojáci srážejí k zemi žebráka... Navštěvují ho podivná a neznámá individua, která mu doručují ze Španělska dopisy, jejichž obsah se nepodařilo zjistit, a tři až čtyři časopisy, ve Francii neznámé... Z bytu vychází a vrací se velmi nepravidelně. Často až pozdě v noci." Jeden ze zvlášť horlivých policistů vložil do složky i výstřižek článku, který vyšel o Picassovi v deníku Le Journal v souvislosti s jeho výstavou u Vollarda. Tu mu zprostředkoval právě Manacho. Kritik Gustave Coquit v něm píše, že Picasso by mohl být brzy velkým umělcem, jedním z největších: "Tento mladý španělský malíř, který mezi nás nedávno přišel, je nadšeným milovníkem moderního života. Zapamatujte si jeho jméno, zítra to budou slavná díla: Pablo Ruiz Picasso."

Policie vedla záznamy na malířského génia až do roku 1940, kdy požádal o francouzské občanství. Ačkoli se později ve složce objevily doklady svědčící o tom, že se nikdy nepodařilo dokázat jeho zapojení do anarchistických kroužků a že domovnice nikdy neslyšela, že "dotyčný veřejně hlásal podvratné názory", malířský génius se již u policie nálepky podezřelého individua nezbavil. V duchu policejní logiky ten, kdo jednou bydlel u anarchisty, musí být anarchistou. Nicméně někteří Picassovi přátelé po letech připouštěli, že malíř po svém příjezdu do Paříže podepsal petici požadující osvobození uvězněných anarchistů, kteří protestovali proti válce Španělska se Spojenými státy o ovládnutí Kuby v roce 1898.

Policie ztrácí stopu

Mladý Picasso, který život v Paříži často střídal s několikaměsíčními pobyty ve Španělsku, nakonec policii nechtěně dokonale zmátl. V roce 1904 komisařství zklamaně konstatuje, že ztratilo jeho stopu a nemá tušení, kde se Katalánec nachází. Teprve druhá pařížská Picassova výstava, a především článek jeho velkého přítele a obdivovatele, básníka Guillauma Apollinaira v časopise Plume, znovu probudily zájem policie. Její prefekt nařizuje obnovit po Picassovi pátrání. Po malíři jako by se však slehla zem. Na jaře roku 1905 policejní hlášení uvádí, že jmenovaného se nepodařilo najít a nejsou o něm žádné zprávy. Ani obvyklí informátoři nevědí, kde by se mohl zdržovat. Policii se ho podaří objevit až v roce 1906...

Picasso se přesto nijak neskrývá a od roku 1904 bydlí na Montmartru v ateliéru Bateau-Lavoir, dřevěné barabizně, oné později proslavené prádelně, kde v zimě přes noc zamrzala voda a v létě kvůli vedru pracovali malíři téměř nazí. Kumpáni zde však byli vynikající: V jednom z ateliérů bydlel básník Pierre Reverdy, v dalším malíř Van Dongen a později Juan Gris a také básník Max Jacob. Byli mladí, jejich výlety do okolních putyk končily až brzy ráno. Občas se pánové bavili tím, že pozdě v noci stříleli po vzoru Alfreda Jarryho, geniálního tvůrce Otce Ubu, z revolveru na malém náměstíčku a budili sousedy.

V tomto ateliéru prožil Picasso jedno ze svých nejúspěšnějších období. Po růžovém opojení klauny a cirkusáky se zde zrodil i kubismus, který znamenal revoluci v dějinách malířství. Později Picasso napsal: "Kubismus se neliší od ostatních malířských škol. Všechny mají společné stejné principy a stejné výrazové prvky. Není důležité, že se kubismu dlouho nerozumělo a že ještě dnes v něm někteří nic nevidí. Neumím číst anglicky, a proto jsou pro mě listy anglické knihy prázdné. To však neznamená, že angličtina neexistuje. Proč bych měl vinit někoho jiného, že nerozumím něčemu, o čem nic nevím." Namaloval zde i pověstné Slečny z Avignonu, svůj první kubistický obraz. Zřejmě se o něm doslechla i policie, a v roce 1907 si poznamenala "Avignon?". Pochopitelně malíř v tomto proslaveném jihofrancouzském městečku v daném roce nebyl. Název obrazu je ostatně vzpomínkou na jeden z madridských bordelů.

Podezření roste, Picasso se žení s Ruskou

Picassův spis s číslem 74 664 se na prefektuře znovu plní pečlivými záznamy, adresami jeho ateliérů, od Bateau-Lavoir až po velký a proslavený ateliér na nábřeží Les Grands-Augustins, kam se přestěhoval v roce 1938, stejně jako Picassovými názory, které se podařilo policii získat. Policejní záznamy hnidopišsky uváděly i místa jeho letních pobytů a cest od Cadaque, Sorgues přes Řím, Neapol, Madrid, Barcelonu až po Mougins, stejně jako koupi zámku Boisgeloup v roce 1932.

Každý z ateliérů i navštívených měst je pevně svázán s jeho tvorbou i s jeho láskami. Bateau-Lavoir je spojen s tzv. růžovým obdobím, kubismem a s krásnou Fernandou Olivierovou. Ta byla jeho múzou ještě i v novém velkém a světlém ateliéru na bulváru Clichy, kde rozčlenil své kubistické obrazy do větších barevných ploch. Jak však poznamenala ve své vzpomínkové knize, z Picassa "se stal měšťák".

Po krátkém odskočení na Montparnasse a do Montrouge si Picasso v roce 1918 pronajímá dvě patra přepychového domu v samém centru Paříže, v ulici Boétie. Zde žije nejprve v okouzlení z ruské tanečnice Olgy Chochlovové, kterou poznal v Římě, když připravoval výpravu Cocteauova baletu Paráda. Jeho tvorba se zásadně proměňuje, vzniká tzv. klasické období. Po několika letech si však s Olgou přestává rozumět. Na čas se obrací k surrealismu, aby ve třicátých letech dospěl k jakési syntéze svého díla. Jeho dalšími láskami jsou nejprve mladičká Marie-Thérese a poté extravagantní Dora Maar, která je na několik let múzou ateliéru na nábřeží Grands-Augustins, jenž se proslavil především jeho Guernikou.

Ačkoli Picasso byl již počátkem dvacátých let poměrně známým umělcem, policii byl nadále podezřelý. Každých pět let musel žádat o povolení k pobytu. Podezřívání policie vzrostlo poté, co se oženil s ruskou emigrantkou, již zmíněnou Olgou Chochlovovou. Vzhledem k tomu, že oba byli cizinci, museli se podrobit "předsňatkovému pohovoru" a uvést dva rodilé Francouze, kteří by se za jejich bezúhonnost zaručili. Ačkoli malíř Georges Braque i druhý svědek, již významný obchodník s obrazy Ambroise Vollard, shodně uvedli, že oba snoubenci "jsou čestní a morální a k Francii chovají vřelé city", policie si ještě malíře i tanečnici prověřila sama. A pečlivě: "Uvedený již dva roky bydlí v ulici Victora Huga čísle 22 v Montrouge a ročně platí nájem ve výši 1800 franků. Platí pravidelně. Živí se jako malíř a denně vydělává okolo 25 franků... U sousedů je oblíben a je znám jako člověk, který má rád Francii. Sňatek se doporučuje." Svatba se koná 12. července 1918.

Picasso a krádež v Louvru

Přes pečlivost, s jakou policie vedla o Picassovi záznamy, jednu věc, která mohla mít pro malíře nedozírné následky, v konečném součtu zřejmě přehlédla. Kvůli sňatku musel mít Picasso čistý trestní rejstřík. V záznamech sice stojí, že nebyl nikdy soudně trestán, ale v poznámce pod čarou je přípis, podle něhož byl v roce 1911 vyslýchán v souvislosti s krádeží slavného obrazu Mona Lisa z Louvru. Šlo o příhodu, která jak Picassa, tak i jeho přítele básníka Apollinaira, vyděsila.

Obávali se, že obraz ukradl básníkův sekretář. Rok předtím totiž zcizil v Louvru několik vzácných sošek a dvě z nich Picassovi prodal. Nejprve je chtěli utopit v Seině, ale nakonec ztratili odvahu. Zdálo se jim, že strážníci procházející po nábřeží si je podezřívavě prohlížejí. Propadli panice, vrátili se do Picassova ateliéru, kde pak celou noc hráli karty. Nakonec se rozhodli, že sošky vrátí poštou prostřednictvím redakce Paris-Journal. Redakce však nedodržela slib, celá věc se provalila a policie Apollinaira zatkla pro podezření z krádeže slavného obrazu. A pochopitelně vyslýchala i Picassa. Aféra se nakonec vysvětlila, obraz se našel, nicméně policie spis na oba umělce odložila ad acta teprve za několik měsíců.

1940: Malíř žádá o francouzské občanství

Pablo Picasso v barvěS tím, jak rostla Picassova sláva, policejní zápisy ustaly. Do jeho života ale vtrhla občanská válka ve Španělsku. Staví se otevřeně a rozhodně na stranu republikánů, maluje slavnou Guerniku. Obraz, o kterém řekne: "Španělský konflikt je bojem reakce proti lidu, proti svobodě. Celý můj život umělce nebyl ničím jiným, než ustavičným zápasem proti reakci a proti smrti umění. Plátnem, na kterém nyní pracuji a které nazvu Guernica, a všemi svými uměleckými díly z této doby jasně vyjadřuji nenávist k vojenské kastě, která uvrhla Španělsko do oceánu bolesti a smrti."

V očích generála Franka se stal odrodilcem a nepřítelem a po jeho vítězství bylo vyloučeno, aby se mohl někdy do Španělska vrátit a žít tam. Ve vší tajnosti se proto obrací v dubnu 1940 přímo na ministra spravedlnosti se žádostí o udělení francouzského občanství. Po více než pětatřiceti letech života ve Francii. Jako jeden z důvodů žádosti se později uváděl jeho strach, že by mohl být během války vydán do Španělska či internován v koncentračním táboře. Opět se rozbíhá, jako už několikrát, dlouhé šetření. Picasso musí zaplatit na dva roky dopředu nájem za byt, který si stále drží v ulici Boétie, a ročně ho přijde na 27 500 franků.

Musí dokázat, že má dostatek peněz - malíř v roce 1939 zaplatil na daních 685 336 franků, což se rovná dnešním 260 tisícům eur. Koncem dubna je předvolán na policejní komisařství a vše se zdá na dobré cestě. Je zdůrazněna jeho loajalita, bohatství a dlouhý pobyt v zemi: "Jde o veřejný zájem? - Ano. Jaký je jeho politický postoj? - Odpověděl, že o politiku se nezajímá. Důvody k naturalizaci? - Přání usadit se definitivně ve Francii. Je to v zájmu společnosti? - Ano. Závěr: Doporučuje se." Celou věc nakonec pozdržel téměř čtyřicet let starý záznam o jeho stycích s anarchisty a pozdější dodatek, že "jeho přesvědčení směřuje ke komunismu".

Než se stačily staré spisy prošetřit, obsadili Němci Paříž a Picasso v tichosti svou žádost o udělení občanství stáhl. O dva roky později pouze požádá o obnovení průkazu totožnosti. V roce 1944 vstupuje do Komunistické strany. Prohlašuje, že jeho vstup je logickým důsledkem celého jeho díla: "Ano, jsem si vědom, že jsem svou malbou vždycky bojoval jako opravdový revolucionář. Ale nyní jsem si uvědomil, že to přesto nemůže stačit. Tato léta strašného útlaku mi ukázala, že musím bojovat nejen svým uměním, ale celou svou bytostí..." Devět let poté hrozilo Picassovi vyloučení. Na přání přítele, básníka Louise Aragona, namaloval po Stalinově smrti jeho portrét. Po zveřejnění propukl skandál. Moskva zuřila a Aragon musel provést veřejnou sebekritiku. Pouze Picasso se usmíval: "Nelíbí se vám? Mně připadá tak pravdivý."

Picasso nakonec zůstal po celý život španělským státním příslušníkem. Vždy tvrdil, že až generál Franco umře, vrátí se do Španělska. V tom jediném mu osud nepřál: zemřel v roce 1973, dva roky před Frankem.

(Původně publikováno ve Víkendu HN 15.8. 2003)