Jiří Paroubek nejprve odmítl úvahy o tom, že by se chtěl stát předsedou Poslanecké sněmovny, včera a dnes začal pomalu ale jistě otáčet. Jeho víkendové odmítnutí souviselo prý s tím, že se rozzlobil, že někdo vynáší informace o jednaní ČSSD a ODS. To zní poněkud zvláštně, vezmeme-li v úvahu, že o jeho případném předsednictví se v médiích spekuluje už skoro čtrnáct dní.

Podívejme se ale na celou věc z hlediska hlavním zájmových vektorů v české politice. Hlavním zájmem Jiřího Paroubka je pochopitelně co nejvýraznější vítězství v příštích parlamentních volbách. Čistě z tohoto pohledu to vypadá, že pro předsedu ČSSD není výhodné špinit se jakoukoli mocenskou funkcí, protože to zavání kompromisem. Vypadá to totiž, že nekompromisní odpor k vládě nese ovoce (samozřejmě ruku v ruce se sliby, že vlády sociální demokracie přinesou všem bezbolestný život bez reforem a odříkání).

Voliči jsou naladěni protireformně (resp. je tak částečně naladila opozice, otázka je, zda byla dřív slepice nebo vejce) a v tomto ohledu souhlasím s kolegou Erikem Bestem (více zde), že pro Paroubka je vlastně výhodné nechat Topolánka vládnout co nejdéle a proto je dokonce v jeho zájmu zásobit tuto koalici dalšími uprchlíky z vlastních řad. Čím více Topolánkových reforem, tím lepší budoucí výsledek pro sociální demokracii.

Navíc: čím víc toho odpracuje koalice, tím méně toho bude muset dělat případná vláda sociální demokracie. A pokud máme brát vážně postoj sociální demokracie k Unii i euru, musela by i případná budoucí vláda sociální demokracie držet veřejné finance na uzdě. A to bolí a lidem se to nelíbí.

Jenže Jiří Paroubek má i svůj vlastní zájem. Předsedat Evropské unii – to se děje jednou za uherský rok a dokonce je možné, že bude celý institut předsednictví časem zrušen nebo rozmělněn. Potřásat si rukou jménem Evropské unie s americkým presidentem je lákavé, stejně jako být viděn v záři reflektorů s důležitými evropskými státníky.

Taková příležitost se zkrátka nabízí jednou za život, resp. jednou za politický život. Paroubek navíc může vycházet z toho, že fakt, že Miloš Zeman předsedal sněmovně, volič nevnímali jako ušpinění se mocí.

Jiří Paroubek může dokonce působit i státnicky. Přihlásit se ke konkrétnímu datu pro přijetí eura bude vnímat většina společnosti jako správnou věc, vezměme si, že po přijetí eura dnes volá většina firem a podnikatelů. A stejně tak si všimněme toho, že většina zemí, které euro nemají, po něm nyní touží (Švédsko, Dánsko, Polsko, Maďarsko apod.) Ocitnout se v Evropské unii na vedlejší koleji díky nepřijetí Lisabonské smlouvy (reálně to skutečně hrozí) nebo dokonce riskovat odchod z Unie, si většina občanů této země také nežádá. A slib mírné tolerance vlády během předsednictví rovněž působí poměrně civilizovaně či kulturně.

Zájem Mirka Topolánka se se zájmem Jiřího Paroubka krásně snoubí. Topolánek si chce užít pokud možno co nejklidnější předsednictví Evropské unie, pokud k tomu pomůže Jiří Paroubek v čele sněmovny, není to vlastně nic proti ničemu.

Druhá věc je, že Mirek Topolánek a jeho křídlo v ODS potřebuje přijmout Lisabonskou smlouvu, kterou koneckonců sám podepsal a Jiří Paroubek mu v tom může pomoci.

Za třetí lze Topolánkovi věřit, že by do dějin rád vešel jako politik, který nějaké nepopulární - avšak potřebné – reformy prosadil (jiná kapitola je jaký styl, metody a politickou kulturu k tomu používá). Topolánek by rád některé reformy dokončil a totéž si asi v skrytu duše přeje i Paroubek.

V neposlední řadě jde Topolánkovi o to, aby ve sněmovně prošla smlouva o americkém radaru. Obchod s ČSSD k tomu může posloužit.

Třetí důležitou zájmovou skupinou jsou tvrdí ideologové z ODS, příznivci prezidenta, odpůrci Topolánka. Ti si přejí úřednickou vládu do regulérních nebo předčasných voleb. Touží po velkokoaličním nebo smluvně-opozičním vládnutí. K tomu ale potřebují Paroubka a v tuto chvíli to není v jeho zájmu.

Stejně tak není v zájmu Paroubka podporovat další cíl Hradu: tedy odmítnutí Lisabonské smlouvy, vyvolání rozkolu v EU a narýsování dráhy k postupnému odchodu České republiky z Unie.

Někteří politologové z pohledu dnešní zkušenosti kritizují, že ODS v roce 1996 umožnila Miloši Zemanovi šéfovat Poslanecké sněmovně. Tento obchod byl podle nich vlastně základem opoziční smlouvy, z jejíchž smrtících důsledků na politickou kulturu jsme se dosud plně nevzpamatovali.

Je na tom sice hodně pravdy, ale vyhledávat v politice jen nesmiřitelný fundamentalismus a polarizaci je nesmysl. Je normální, že se v politice přistupuje na kompromis a dokonce je normální i uzavírání obchodů. Pro Topolánka se ukazuje jako výhodné, že si nabídku tohoto křesla pro Paroubka nechal v rezervě na horší, resp. důležité či rozhodující časy.

A poznámka na závěr. Vše výše popsané se může odehrát pouze proto, že to Topolánek před třemi týdny nevzdal, pustil se do boje a jeho šance vyhrát na kongresu ODS se jeví jako velmi slušné. Kdyby to Topolánek býval vzdal, byli bychom někde úplně, ale úplně jinde.

Článek byl publikován na Respekt.cz v rubrice Audit Jana Macháčka.