Podle právě zveřejněné studie Federálního rezervního systému (americká centrální banka) přijde jenom ve městě New York o práci až 78.000 bankéřů. V souvislosti s finanční krizí přišlo již na světě o práci 150.000 bankéřů. Jenom pád jediné investiční banky - Lehman Brothers – stál už práci 23.000 finančníků.

To jen pro představu, jak vypadá smrt investičního bankovnictví v praxi. Z výše uvedeného vyplývá, že Wall Street už skutečně nikdy nebude vypadat „jako dřív.“ Ano – zůstane tu burza, makléřské, poradenské firmy, investiční oddělení nově transformovaných universálních bank (Goldman Sachs), dny slávy jsou ale ty tam. Když si vezmeme 80.000 lidí i s rodinami, máme tu rázem cca 300.000 lidí, kteří mohou čelit finančním a sociálním problémům.

S tím souvisí propad byznysu, který z investičního bankovnictví žil: restaurace, kavárny, taxíky, privátní exkluzivní zdravotnictví (jeden z největších byznysů v New Yorku), provoz a výroba helikoptér a soukromých letadel, hlídači, řidiči, piloti, babysitteři, zahradníci, uklízečky apod. Pak tu máme propad stavebnictví - stavby luxusních domů a administrativních budov, následují lístky na sport a divadelní představení…

Když přijde o práci jeden bankéř, nějaké místo si bez potíží najde. Potíž je, když jich přijde o práci tolik najednou. Brzy jistě najdeme v médiích nějaké pozoruhodné reportáže o tom, jak typický nezaměstnaný investiční bankéř s hypotékou (Joe the Banker) hledá práci a jakou si nakonec vybere. Bude dělat učitele na základní škole? Úředníka? Zametat listí v Central Parku? Venčit lidem psy?

Ze všech bankéřů na světě se dnes mají nejlépe bankéři centrální. Bývalo to tak, že „centrální bankéři“ (nemám toto slovní spojení rád, zní mi to jako „Pobřežní Slonovinec“) záviděli skvělé platy bankéřům komerčním a ti zase záviděli nejlepší platy bankéřům investičním. Ale dnes všichni tiše závidí „centrálním bankéřům“ (central bank is a place to be) a pak ještě možná „nadnárodním byrokratům“ z Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, OECD, EBRD apod.
…

Budoucí prezident Barack Obama čelí velkému dilematu. Americká ekonomika i finanční systém totiž potřebují pomoci co nejrychleji to půjde, pokud má tedy mít taková asistence vůbec nějaký smysl a efekt. Nejde jen o záchranný plán ve výši 700 miliard dolarů a jeho jednotlivé tranše, ale také o dotované úvěry automobilkám (25 miliard dolarů) apod.

Obama se ale stane prezidentem až za dva měsíce, takže „hrozí“, že všechny schválené peníze utratí odcházející prezident George W.Bush a nová hlava státu bude stát v lednu s prázdnýma rukama před prázdnou a děravou truhlicí federálního rozpočtu.

Obamova nastupující administrativa hlásí, že chce revidovat všechny vládní programy a agentury. Američtí bankéři a ekonomové se bojí, že tu bude snaha odsunout hlavní rozhodnutí o uvolňování peněz ze „záchranného rance“ až na leden. Může to mít podle nich katastrofické důsledky.

Z politického hlediska je toto Obamovo dilema pochopitelné a nezáviděníhodné. Otázka je, co chce nový prezident revidovat a kontrolovat v praxi. Záchranný plán připravil Bushův ministr financí Hank Paulson (dříve šéf Goldman Sachs) a jeden z hlavních Obamových poradců je Robert Rubin (dříve šéf Goldman Sachs – za Billa Clintona ministr financí). A Neel Kashkan – muž jmenovaný prezidentem Bushem pro řízení záchranného plánu – je také původně z Goldman Sachs.

Snad se není třeba bát - bankéři z Goldman Sachs jsou zárukou kontinuity.
…

P.S.
A na závěr miniatura z česko-rakouského soudku. Ukázalo se, že prezident Václav Klaus volal v pátek rakouskému prezidentovi Heinzi Fischerovi a stěžoval si na fiktivní dokument o havárii v jaderné elektrárně Dukovany, který uvedla rakouská veřejnoprávní televize v hlavním vysílacím čase.

Zajímavý postup. Myslí si snad Klaus, že má rakouský prezident kontrolu nad tím, co se v tamější televizi vysílá? Myslí si, že pan Fischer běžně volá do televize a zjednává pořádek? Nedává nám Klaus náhodou najevo, že takto on a jeho lidé postupují doma běžně, že tedy – když se jim něco nelíbí – volají řediteli Janečkovi a protestují?

Tento postup by jistě beze výhrad a s pochopením přijali pánové Putin či Berlusconi. Český prezident tak dává bezděčně najevo, jaký způsob vládnutí se mu líbí.

Článek vyšel na Respekt.cz v rubrice Audit Jana Macháčka.