Od té doby, co autor auditu pobral rozum (čtenář nechť posoudí, jestli se to alespoň částečně zdařilo) jsem nezažil takhle zajímavý souboj o nového amerického prezidenta. Důvodem je to, že dokážu najít mnoho důvodů, proč chovat oba kandidáty ve velké úctě.

Osobně mám velký respekt i pro americkou demokracii a myslím si, že jí velmi nesluší vytváření umělých dědičných dynastií a jakýchsi pseudoaristokracií. Nevznikla snad Amerika jako útočiště lidí, kteří touží po svobodě, kterým se nelíbí dědičné monarchické systémy a psaná i nepsaná privilegia? George W.Bush je sice „republikán“, ale pseudoaristokracie je sám symbolem. Stal se prezidentem proto, že je synáčkem prezidenta a dědicem ojelářského impéria.

Na George W.Bushe se sice svádí leccos, je ale bohužel pravda, že nesplnil jediný zřetelně artikulovaný slib a cíl. Nesplnil reformu imigračního systému, nereformoval ani sociální ani důchodový systém, nezrušil jediný důležitý výdaj a zadlužil zemi až po uši (válka v Iráku a v Afghánistánu s tím souvisí jen málo). Stejně tak si myslím, že být manželkou prezidenta nikoho nekvalifikuje pro prezidentský úřad.

McCain je mi sympatický nejen pro to, že byl vězněn a mučen a osvědčil charakter a integritu, ale také proto, že byl vždy neřízenou střelou a disidentem uvnitř vlastní strany. Místo zabedněných ideologických dogmat se spoléhal na selský rozum (sem si zřejmě projektuji katastrofální nedostatek podobných osobností v české politice).

Barack Obama je pro mne respektabilní proto, že je outsiderem a člověkem, který se vypracoval ze skromných podmínek (dokázal, že to v USA pořád jde). Ač to teď – kdy Obama nashromáždil na kampaň nejvíce peněz v historii - zní paradoxně, fenomén Obama dokazuje, že to alespoň z počátku, jde i bez velkých peněz.

Ač John McCain slevil během kampaně z mnohých svých postojů, v jednom podstatném ohledu zůstal pevný jako skála. Pevně totiž věří a podporuje myšlenku svobodného obchodu a další liberalizace světového obchodu. Během kampaně nikdy nesliboval americkým dělníkům, že ochrání jejich pracovní příležitosti (Hillary Clintonová nedělala nic jiného).

Největší riziko spojené s McCainem je nepochybně jeho věk a zdravotní stav. Stane-li se prezidentkou Sarah Palinová, je pravděpodobné, že navrch získá teokratické, sociálně konzervativní křídlo v její straně. Mimochodem: mezi Republikány je stejně protekcionistů jako mezi Demokraty.

Američané sice vědí, že prezident toho zmůže (nebo změní) méně než by se během kampaně mohlo zdát, na druhé straně věří ve změnu a novou energii. Samotné střídání, sama nová energie může Američanům nalít do žil optimismus, který teď - v přicházející krizi - budou potřebovat.

Je nesmyslné spojovat Baracka Obamu se socialismem. Mezi jeho poradce patří 81letý Paul Volcker, šéf Fedu za Jimmy Cartera a Ronalda Reagana nebo Robert Rubin, bývalý šéf Goldman Sachs a ministr financí v dobách vlády prezidenta Billa Clintona. Hvězdní američtí ekonomové z akademické sféry podporují Obamu v poměru zhruba 8:2.

(V případě Paula Volckera je třeba upozornit na to, že přebíral Federální rezervní systém v době, kdy měl na starosti pouze péči o plnou zaměstnanost. Teprve za Volckera byla americké centrální bance zákonem předepsána úloha střežit cenovou stabilitu. Není třeba se bát, že by Obama bral klíčovému Fedu nezávislost).

Obama sice občas volí protekcionistickou a populistickou rétoriku, činí tak ale v mnohem menší míře než Hillary Clintonová. Navíc si těžko představit Demokrata, který bude vyhrávat volby na platformě svobodného obchodu. Důležité je odhadnout, jak se bude prezident za Demokratickou stranu chovat v praxi. Víme například, že Bill Clinton a Al Gore prosadili severoamerickou zónu volného obchodu NAFTA. Podobný obrat asi nelze v případě Obamy očekávat, je ale pravděpodobné, že z protekcionistické rétoriky nakonec zbyde jen jakýsi opar.

Hlavní rizika spojená s Obamou jsou dvě: nezkušenost a otázka, jak bude nakládat s očekávanou velkou demokratickou většinou v kongresu. Bude poslouchat své zkušené ekonomické poradce nebo levicové veterány ze sněmovny a Senátu?

Na celý problém lze pohlížet bez ideologických brýlí. Americe se obecně lépe daří (prezident toho tolik nezkazí), když má hlava státu proti sobě „nepřátelský“ Kongres.

A na závěr k daním a finanční krizi. K daňovým návrhům obou kandidátů se obecně upíná velká pozornost. Je ale bohužel příliš zjevné, že ekonomické plány obou kandidátů jsou dva měsíce staré a dobré leda k tomu, že se zmačkají a hodí do koše.

Ať již bude vládnout kdokoli (a ohledně daní slibovat cokoli) je zjevné, že Spojené státy čeká poměrně jasný a jednoduchý scénář. Pokud se krize ukáže jako hluboká a dlouhá, je jasné, že v rámci pokusů oživit ekonomiku přijdou na řadu v krátkodobé perspektivě daňové škrty. Především proto, že centrální banka už vyčerpala prakticky všechny svoje autonomní oživovací instrumenty. Až krize opadne, čeká Spojené státy zvyšování téměř všech daní, protože stát bude zadlužen nejméně na jednu generaci dopředu.

Co se týče postoje k záchrannému plánu pro americkou ekonomiku, je důležité upozornit, že oba kandidáti jsou senátoři a oba se poctivě snažili přispět k tomu, aby byl záchranný plán schválen. Oba se také přičinili o to, aby o plánu hlasovala horní komora jako první a dala tak impuls Sněmovně reprezentantů.

Těžko oběma kandidátům vyčítat, že nerozumí tomu, co se v americkém finančnictví vlastně stalo. Tomu totiž nerozumí ani nejlepší ekonomové a bankéři (od „centrálních“ po „investiční“ guru) . Resp.teď tomu podle hesla „po bitvě každý generál“ rozumí úplně každý, ale předem tomu nerozuměl nikdo.

Text byl publikován na Respekt.cz v rámci rubriky Audit Jana Macháčka.