Radovan Karadžič se bude před mezinárodním tribunálem hájit sám a už v Bělehradě se minulý týden ortodoxnímu duchovnímu vyznal, že třicet let žije podle učení Ježíše Krista. Za nepřehlédnutelným tajemným prohlášením, že má neviditelného poradce, lze tušit Ducha svatého. Nic méně.

K tomu, aby i po takovém prohlášení člověk zakopl o křesťanství, musí nutně existovat Duch svatý nebo jsme, my věřící, skutečně úplní blázni. Jak tomu zneužívání slova zabránit? Zdá se, že nejúčinnější by bylo izolovat svět víry a zabránit všem prostupům do politiky. Jenže to z principu nejde.

Křesťanství se velmi významně dotýká veřejného života. Minulý týden proběhla v Praze dvě důležitá setkání. Prvním byl Generální koncil Světového svazu baptistů, který se konal v hotelu Crown Plazza v Dejvicích a druhým už X. mezinárodní kongres společnosti Dietricha Bonhoeffera, který se konal o kousek dále, v Kongresovém sále České zemědělské univerzity.

Baptismus má ve svých ideálech odklon od praktické politiky. Novokřtěnci na Moravě pěstovali dobré víno a točili skvělou habánskou keramiku, ale když se pletli do politiky, jako kdysi v Münsteru do správy města, dopadlo to strašně. V Čechách a na Moravě tedy byli přísně apolitičtí a paradoxně tím hýbali světem víc, než si uvědomovali. Baptisté jsou jim historicky hodně blízko.

Před týdnem proti mně v hotelovém foyeru seděl baptistický činovník ze Zimbabwe a měl dětinskou radost ze skutečnosti, že dostal vízum na cestu do České republiky. Nebýt Jihoafrické republiky a českých baptistů, nebylo by nic... Než jsem se jej stačil ptát na poměry, usnul v hotelové klubovce jako dítě.

Mezi baptisty patřilo pět amerických prezidentů a křesťanství není příliš ke cti připomínat jména všech pěti. V souvislosti s těžko únosnými prohlášeními mi leží na mysli dementní vyjádření guvernéra centrální banky právě v Zimbabwe, který spravuje měnu s inflací 2,2 milionu procent. Na otázku Wall Steet Journal po tom, jak chce zkrotit inflaci, odpověděl: „Čtu si v Bibli. A každý, kdo říká, že se guvernér národní banky má protivit přání svého prezidenta, se staví proti principům učení Ježíše Krista“ a svou měsíční zprávu o osudu měny končí pan Gideon Gono obřadným svěřením své práce do rukou Božích.

Dietrich Bonhoeffer měl při nástupu nacismu možnost zůstat v bezpečí a pokračovat ve své teologické práci, která má ještě dnes jasnozřivý pohled na realitu, přestože byla psána na začátku dvacátého století. Svůj návrat do vlasti a službu chápal jako dlouho zvažovaný přešlap teologa do světa praktické politiky. Čekal jej konspirativní boj proti nacismu ve vlastním národě. Byl jedním z těch, kteří připravovali Adolfovi Hitlerovi smrt. A když atentát selhal, bomba Hiterovi neuškodila a spiklenci jeden po druhém byli zatčeni, sepsal ve vězení jako führerův osobní vězeň sbírku dopisů a poezie. Pár dní před osvobozením byl popraven. Neměl přežít vysychající život nacistické stvůry. Na téhle zemi neměl přežít, věčně ať si klidně žije, když tomu věří! A tak to taky Bonhoeffer vzal.

Nejhůře pochopitelné je to, co napíšu nakonec. Všechno, co říká Karadžič, Giedon Gono či Dietrich Bonhoeffer dává smysl a vyjadřuje to skutečný zdroj sil a naděje ověřený staletími. Má to jen jeden háček: Musí to být v lidském životě vyznavače pravda. Paradoxně právě proto, že je Boží pomoc zdrojem sil, je niterný život s Bohem neustále napadán a zkreslován. Haagská Karadžičova básnická perverze mi to zase jen dokazuje.