Moje rodina nechápe, proč se zvedám, když se někde v televizním seriálu dělá napětí tak, že někomu lámou prsty, topí jej v kádi s vodou se svázanýma rukama a podobně. Možná mám slabší nervy, ale spíše u sebe pozoruji, že vidím dostatek zběsilého násilí kolem sebe. Nač si jej ještě přidělávat v televizi. Ostatně, dobrá detektivka nepotřebuje zobrazovat zločincovy činy, spíše by měla dobře ukázat detektivovu jasnozřivost a kvality. Stejně, jako není třeba příliš opakovat to, co se nesmí. Spíše je třeba mluvit o tom, co se smí a ukazovat to.

Málokterá pražská čtvrť udělala takový skok, jako Karlín. Z míst, kde se mi svírávalo srdce nad špínou, se stávají prosluněné lokality k bydlení, zahradní restaurace zvou vtipnou reklamou na pizzu a chodí se tu do moderních kancelářských domů do práce. Přesto právě v Karlíně můžete najít kus země o výměře pár kilometrů na pár kilometrů, kam není radno vstupovat, protože tam vládne železné právo gangu.

Město jen zpovzdálí monitoruje likvidaci tovární zóny, policisté státní či městští projíždějí, fotí a občas dávají směšnou pokutu bezdomovcům a dobrodruhům, kteří na vlastní nebezpečí rozebírají a rozkrádají haly, odvážejí tuny železa do téměř sedmi sběrných surovin, kde se nikdo na nic neptá. Za tunu železa sedm litrů, jak se říká. Železní supi se slétnou na místo a podnikají bez zábran. Traverzy jim dováží trosky bez poznávacích značek a už vůbec ne pod technickou způsobilostí.

Hordy železokopů se vrhají téměř holýma rukama na traverzy, demontují je s nasazením vlastního zdraví, o kterém si už nejsou sami jisti, protože pracují s opuchlými končetinami, plnými zánětů z nezhojených ran. Nafetovaní pervitinem nemají práh sebezáchovy tak nízko, aby nepřepalovali napnuté železné lano autogenem a ono jim do živého masa nenafackovalo. Perník si střílí do žíly naředěný pivem a tak na slunci zmámeně pospávají, protože čekají až někdo na střechu haly přinese benzín do centrály či kotouč do rozbrusky. Namísto dlouhého kabelu, který jim posekala padající traverza, tahají na střechu haly celou elektrocentrálu na dosah kabelu od nově koupené rozbrušovačky.

Čím méně aut a čím méně železa, tím agresivnější jsou jednotlivé klany mezi sebou. Takovému „ironmanovi" je  jedno, zda někoho zabije. Seděl za jednu podřezanou, pustili jej, podřízl další a čeká na basu. Pokud je tedy pravda, co říká. To nikdy není jasné; jisté je, že zabít by dovedl. Nesmíte se mu dívat do očí, to jej točí. Nesmíte mu odporovat, ale můžete se vykrucovat. Nezkoušejte se prát, přiběhnou jako opice a jednotně brání právo na svou demokracii železnou pěstí. Umění chůze po horkém železe vám zachová život, protože na tomto místě vládne jiné právo pod vzdáleným dozorem českého práva.

Někde daleko za všudypřítomným rezem je dětský pohled vystrašených očí bezdomovce, který nikdy nezažil, co je to láska. Zaplatit oběd v hospodě a posedět kus odpoledne s takovým člověkem, to stačí, abych se zvedal od násilí v televizi. A nepotřebuji si to malovat v černých barvách ani na růžovo, stačí jedna rezavá výprava do „země nikoho" v našem Karlíně. Nemám důvod tomu nevěřit. Ostatně, věřil bych i tak. Ve zpovědnici se většinou nelže.