Progresivní zdanění je pilířem solidárních systémů. Z předvolebních billboardů jsem se však ještě dozvěděl, že jde prý i o zdanění spravedlivé. Solidarita - budiž. Kdo vydělá 10krát více, ať platí desetinásobně na dani. Ale co je na tom, aby někdy ze své vydělané koruny platil deset haléřů daně, zatímco jiný třeba třicet, spravedlivého? Nedávno jsem o pomoc při řešení záhady požádal stínového ministra financí. A ten k vysvětlení použil teorii mezního užitku.
Ano, skutečně platí, že od určité hranice klesá schopnost si získané hmotné statky náležitě užít. Málokdo se raduje ze třetího či čtvrtého auta tolik, jako se potěšil, když si vydělal na první a tehdy jediné. Na zápěstí se víc než jedny hodinky nevejdou, večeře lepší žádná než dvě, atd. Ale opravdu by to mělo opravňovat stát k přivlastnění si a přerozdělení excesívního bohatství? Pozor - neuvažujeme už zde s obvyklými tezemi o tom, že bohatec více využije dálnici než chudák nebo že mu policie hlídá větší majetek. Pokud něco takového vůbec platí, tak je to jistě vyváženo již tím, že v absolutních částkách ten první platí násobně více tak jako tak.
Stejně tak pomíjíme placení za sociální smír. Toto utilitární vysvětlení solidárních systémů mne sice fascinuje nepokrytou institucionalizací v principu korupčního společenského schématu: ze svých statků dám jiným, aby mi nerozbili okna a nevypálili dvůr. Ale každopádně jde na vrub solidaritě, nikoliv spravedlnosti.
Já vždy cítil solidaritu a spravedlnost jako antonyma. Ne, že by obojí nepatřilo k dobrům a pozitivním hodnotám, ale solidárním chováním zpravidla (ze soucitu, empatie ... či státního donucení) se dělím o něco, co mi spravedlivě patří, protože sdílet něco, co mám nespravedlivě, by bylo leda tak rozhazováním naloupené kořisti.
O nás advokátech se ale často říká, že prý máme pokřivené vnímání spravedlnosti. Takže možná proto nedokážu náležitě ocenit ani vysvětlení spravedlnosti progresivního zdanění tím, že čím více se snažíme a pracujeme, tím méně se radujeme z přínosu. Takže je snad prý úplně fér, když by tím více mělo být z hraničního výdělku odevzdáno a přerozděleno.
Jen nevím, zda tu někdo nezaměňuje spravedlnost s rovnostářstvím. Nebylo by to poprvé - myšlenka, že všichni máme dvě ruce, dvě nohy a jedna ústa tu byla už mnohokrát. O tom ale přece spravedlnost není. To už bychom raději mohli definovat spravedlnost jako průsečík názorů, na nichž se hlasováním shodne náš zákonodárný sbor. Pojďme si proto spíše říkat, zda něco je, či není fér.
Text vyšel také v HN
