Kapitola prvni

 

Misto: Dubaj

Cas: 30.1. 2010

 

Na “dubajsky Manhattan” me privedl prorok. Nebo alespon chlapek, co jako prorok vypadal. Bily habit, sandaly, jeste mu chybela hul. Byl to Pakistanec, ktery se do arabske Dubaje vydal vyfotit most, po nemz jezdi mistni supermetro. Sli jsme za nim ve vire, ze vi, co dela.......zavedl nas na sestiproudou dalnici. A po ni jsem tak, ve snaze vyhnout se svisticim autum a se starchem v ocich, vstoupil do moderni Dubaje.

Neni to davno, co na lidi celeho sveta z titulnich stranek novin od Evropy pres USA az po Japonsko kricela barevna fotografie nejvetsi budovy sveta Burj Dubaj. Sejk Mohammed, mesic pote, co odvratil za pomoci sousedu z Abu Zabi hrozbu bankrotu, slavil se svym snem prvni velky uspech.

Jenze realita je trochu jina. Nova Dubaj – to je sen jednoho muze a jedna velka iluze. Zatim nic vic nez jeden "velkej barak." Proste podvod.

To, ze jsme nakonec mezi mrakodrapy prisli po dalnici, tak nebyla nahoda. Ve meste jsou domu desitky, ale jen maloktery - podle odhadu asi tak 3 - je dokonceny. Vsude stoji jeraby, domum chybi okna, mnoho cni jen jako rozestavena torza, dalsi se tvari, ze jiz plni nejaky ucel, ale chybi pristupove cesty. Dojit od Financniho centra pesky az k pysne Burj Dubaj je docela orisek. Proto ta dalnice.

S lidmi se vubec nepocita. Cesty konci zatarasy, zelen teprve pomalu roste - i kdyz je nakreslena na mapach. Jedinymi obyvateli mesta, jez jako Fata Morgana vyvstava v pousti, jsou indicti a pakistancti delnici, kteri se jako mravenci hemzi pustym mestem. Proste staveniste.

Jedine, co alepon zdanlive funguje, jsou prave asi ctyri ulice kolem Burj Dubaj. Tady ma sejk pekne upravenou kvetinovou zahradku. Pred monstrozni vezi pomalu usychaji palmy, ktere sem patrne privezli pred dvema tydny na slavnostni otevreni nejvyssi budovy na svete. Semafory funguji – i kdyz jen par metru odtud clovek musi prekrocit dalsi dalnici a klickovat na vlastni pest mezi auty, aby se k vezi vubec dostal. Armady delniku sporadane vyckavaji, a kdyz blikne zelena, davaji se tito jedini skutecni obyvatele metropole jako jedna velka vlna do pohybu. Pod vezi funguje nakupni centrum plne turistu, ktere sem dopravil rychlovak a potom svozove autobusy.

Kdyz se z veze vyhrne dav lidi, polovinu tvori zase jenom delnici. “Ti vsichni tady pracuji,” pripousti chlapek s rakoskou, ktery hlida, aby se do veze nedostal nikdo nepovolany (takze je urcite uz uplne dokoncena). Kdo chce nahoru, musi pres obchodni centrum. “Diky, nechci. Stejne neni cas.”

Cloveku to pripada, jakoby najednou uprostred staveniste iluze zhmotnila a dala tak lidem zdani skutecnosti.  Tedy takove, jakou ji chce sejk mit.

Jenze otazka je, jestli to dokaze. To, co zatim stvoril, ho temer privedlo na mizinu. Bude zajimave sledovat, jak se mu v dobe doznivajici ekonomicke krize bude darit jeho mesto naplnit lidmi. Za hracku, kterou si poridil, dal hodne. Rozhodl se postavit mesto mrakodrapu v pousti – coz je skvely napad, kdyz je v pousti temer nekonecne mista a nic vas nenuti stavet draze “nahoru”, protoze se muzete drzet pri zemi.

No, hodne stesti Mohammede, taky jsem si rad ve skolce stavel hrady z pisku.

Motto dne: Prijit do mesta po dalnici je fajn. Skoda, ze tam ale neprodavaj gulas.

P.S. Fotky brzy