Nedávno jsem v této rubrice, s odkazem na paměti amerického advokáta Davida Boise, ukazoval, že ani USA nejsou rájem, kde politika nezasahuje do nalézání spravedlnosti, a že osobní statečnost a nasazení jsou to, bez čeho se ani jejich právní systémy neobejdou.

Současně jsem obdivoval a záviděl, jak přes to všechno, když přijde na lámání chleba, tamní systém dokáže být efektivní a nekompromisní. Na tu knížku si nelze nevzpomenout, když sledujete rozvíjející se seriál o plzeňské právnické fakultě.

Nechci zde býti soudcem a meditovat, co je pravda a co zkresluje a nahýbá doba šílící po každodenním přísunu nových vzrušujících faktů. Co však je nesporné, objevila se další oblast, kde se dá fixlovat ve velkém.

V našem národě je zafixována úcta ke vzdělancům. S popularitou lidí ozdobených titulem profesor se dříve mohl, alespoň dle mých pozorování, srovnávat pouze lékař. Příběh pánů Zachariáše, Kindla a spol. ukazuje veřejnosti akademické prostředí v trošku jiném světle. Jako zkažené prostředí, kde ideály hledání akademické spravedlnosti prohrávají v konfrontaci s realitou světa počínajícího na chodníku před dveřmi školy. A tady přeskočím ke kolegovi Boisovi.

Moje práce s anglosaským světem mne naučila, že zde není zas až tak o mnoho více lidské poctivosti. Ale rozdíl je v tom, že o tom, co je mravné a slušné, nikdo nepochybuje a že kombinace strachu a důslednosti ve vynucování pravidel nutí "hráče" tvářit se, že jim jsou obecné normy slušnosti vlastní.

Jinak řečeno, ti lidé nejsou o nic poctivější, než jsme my, ale hru na spravedlnost a poctivost hrají důsledně. Jednoduchým důkazem toho jsou masivní individuální selhání cizinců v našem prostředí, kde (když po chvíli vypozorovali, že očekávatelná míra donucení a trestu nepřijde) se jich řada stala mistry v okrádání jak tohoto státu, tak i svých korporátních zaměstnavatelů.

Bylo by fajn, kdyby lidé byli slušní a poctiví. Bohužel, zjevně to není v lidské přirozenosti a je velmi obtížné s tím něco dělat, a to ať žijete kdekoliv. Co však možné je, je hrát onu anglosaskou předstírací hru na spravedlnost. Není to sice kdoví co, ale stále to funguje lépe, než náš současný přístup ve stylu "padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina".

Kauza na právech v Plzni dále odděluje elity od zbytku občanů, neboť jim bere iluzi o tom, že tady je vůbec nějaká vrstva národa, která je nositelem spravedlnosti. Pokud tyto elity nyní v sobě nenajdou dost síly, a je jedno zda pro poctivost samu nebo jen pro hru na spravedlnost, a neukážou, že se s porušením pravidel opravdu dokážou vypořádat, bude to další karambol na naší polistopadové cestě nikam.

Text vyšel také v HN