Jak poznáte, že se ve vašich zubech vrtá zubař a ne zlatokop? Aneb praktický rádce pro všechny, kdo mají ještě zuby.

Zhruba před půl rokem jsem naplno spadl do kapitalismu. To když jsem se rozhodl změnit zubaře. Ne že bych s těmi předchozími nebyl spokojen (množné číslo je namístě, chodil jsem do fakultní nemocnice a většinou jsem přišel pod ruku studentům).

Známí se divili, že si nechám v puse vrtat nějaké nedouky a k tomu ještě sedím v křesle průměrně dvě hodiny. Já na to odpovídal, že na někom se to učit musí a navíc dělají pod dohledem nejlepších lékařů - takže možná naopak je ta péče lepší než obvykle.

Nicméně nakonec převážilo časové hledisko: k dvěma hodinám na křesle se přidalo přestěhování ordinace a objednací lhůty několik měsíců a já se rozhodl najít si SVÉHO zubaře. Kamarádka mi doporučila doktora Zdeňka Trefného.ž

Změnu jsem nepocítil jen v úspoře času a rychlosti ošetření - ještě větší změnu zaznamenala má peněženka. Zatímco dříve jsem většinou neplatil ani korunu a jen několikrát zaplatil doplatek v řádu málo stokorun, změna lékaře udělala dokonalý průvan v mé peněžence. Po zhruba pěti návštěvách jsem byl chudší o více než pět tisíc korun. A zjistil, že uvedená suma je jen začátek, další péče bude stát už desítky tisíc.

Oslíčku, otřes se

V přízemí rodinné vilky v Roztokách u Prahy mně vítá milý, usměvavý pětačtyřicátník. Nenesu si ani výpis ze své dokumentace u předchozího lékaře - při telefonickém objednání mi řekl, že jej nepotřebuje, prohlédne mně sám.

Po chvíli na křesle slyším ortel: Mám tři drobné kazy a ještě jeden problémový zub, takže bude dělat čtyři rentgeny. „Jeden bude stát osmdesát korun," upozorňuje mně. Na překvapivou otázku, že ještě nikdy jsem za rentgen neplatil, vysvětluje. „No oni měli obyčejný rentgen. Já mám elektronický, který se mi hned promítne na monitoru počítače," vysvětluje doktor Zdeněk Trefný a ihned také hrdě předvádí a chvilku se bavíme o tom, jak je zubařské vybavení drahé a jak špatně pojišťovny platí.

Když po necelé půlhodině opouštím křeslo, jsem poučen, že nejdříve bych měl jít k dentální hygienistce - ta odstraňuje zubní kámen, vyčistí chrup a ukáže, jak správně čistit. Nechám se tedy objednat a platím za dnešní návštěvu. Účet zní překvapivě na zhruba tisíc korun - platím nejen rentgeny ale i vstupní prohlídku a také pětkrát třicetikorunový poplatek - jeden za prohlídku a čtyři za rentgeny.

Zhruba o tři týdny později přicházím do ordinace podruhé. Tentokrát mně vítá usměvavá zhruba dvacetiletá brunetka. Je to studentka, která si u doktora Trefného přivydělává jak dentální hygienistka. Čekám, že mi začne čistit zubní kámen (manželce to dělají pravidelně jednou až dvakrát do roka když chodí na paradentologii, platí zhruba 450 korun), ale ona po krátké prohlídce překvapivě řekne, že žádný kámen nemám a tedy nic odstraňovat netřeba. A i zuby prý mám vyčištěné dobře. Nicméně i přesto je prý co zdokonalovat a tak následující půlhodinu trávíme kromě příjemného povídání tím, že mi ukazuje, pod jakým úhlem mám držet kartáček a jak dělat správné krouživé pohyby, aby vyčištění bylo dokonalé. A také radí, jaký mezizubní kartáček se na mé zuby hodí. Když pak mám platit, překvapením mi spadne čelist - instruktáž mně stojí 650 korun, skoro stejnou sumu pak kartáčky (jeden normální a dvě sady mezizubních). Mám sebou jen necelou tisícovku a tak nezbývá než odjet k nedalekému bankomatu a potřebnou hotovost vyzvednout. A začínám se divit, kde jsem dodnes žil, když jsem za péči o zuby platil tak málo.

Při dalších čtyřech návštěvách jsem už penězi vybaven dostatečně. Na kvalitu péče si rozhodně nemohu stěžovat, jen mi stále čím dál víc připadá, že jsem se stal dojnou krávou. Přitom si myslím, že jsem poměrně poučený pacient: Vím například, že buď si mohu nechat spravit zub obyčejným amalgámem na pojišťovnu a nebude mně to kromě regulačního poplatku stát nic, či si mohu zaplatit kvalitnější kapslovaný amalgám ( na rozdíl od prvního, který se míchá v ordinaci, je tento již připraven okamžitě k použití) nebo bílou plombu. Když se tedy chci s doktorem Trefným poradit, co si mám vybrat a zeptám, zda obyčejný amalgám dle pojišťovny, překvapí mně slovy „takovou fušeřinu já nedělám". Nezmohu se na reakci a v ústech mi končí bílá plomba za 1344 korun a nezbytný třicetikorunový poplatek.

Po šesti návštěvách mám spraveny tři zuby a peněženku chudší o zhruba šest tisícovek. A dozvídám se, že končí éra tisícikorun a přicházejí na řadu desetitisíce.

Právě mi totiž doktor Trefný odvrtal šestku vpravo nahoře. Obří plomba už totiž příliš netěsnila a je tedy prý třeba ji vyměnit, dát tam čep a novou korunku. Samozřejmě bratru za zhruba pět či šest tisíc. Nu co, je to odborník, říkám si a je také pravda, že loni na podzim jsem si vytrpěl své se zánětem, který jsem vedle tohoto zubu měl. Těsně před zákrokem se doktor ale dívá ještě na rentgenový snímek. „Tohle se mi nelíbí," říká a ukazuje tmavší místo na snímku. A varuje mně, že to může ale skončit extrakcí, tedy vytržením zubu a dáním náhrady. Není totiž prý vyloučeno, že to tmavší místo znamená, že pod plombou už je místo zubu pouze maso. A bylo.

A doktor mi předestírá další možnosti léčby: Protože je to snad nejdůležitější zub v ústech, který žvýká, je potřeba jej nahradit. Na výběr mám dvě možnosti: Buď boční můstek, zavěšený na obroušené čtyřce a pětce, či implantát.

První varianta mně bude stát něco přes deset tisíc korun, druhá trojnásobek. Ceny mně šokují a vyžaduji si čas na rozmyšlenou. Doktora to evidentně zaskočí. „Ale jak já to teď vyúčtuju? Najděte něco sestro," říká a po chvíli dostanu účtenku s položkou „zvýšené časové nároky 360 Kč" a platím i obligátní regulační poplatek.

Je trh!

Po odchodu od zubaře mi čím dál víc vrtá hlavou: Jsou takové sumy opravdu normální? A kolik lidí si vůbec může dovolit je platit? A schválně si zjišťuji ceny, které za srovnatelné výkony účtují jiní zubaři.

Po shlédnutí ceníků asi šesti zubařů zjišťuji, že můj je zdaleka nejdražší. V některých případech více než dvakrát než jeho konkurence. Zatímco například ordinace ve Výzkumném ústavu stomatologickém účtuje za nejobyčejnější plombu nehrazenou pojišťovnou 320 korun, můj zubař mi naúčtoval 832 korun. A uvedenou bílou plombu, za kterou jsem platil doktoru Trefnému 1344 korun, tam pořídím za 735 korun.

Se svým příběhem a s účtenkami jdu k prezidentovi stomatologické komory Jiřímu Pekárkovi. „To není socialistické zdravotnictví ale podnikání podle platných zákonů," krčí rameny Pekárek a říká, že stejně tak jako si mohou rozhodnout, zda chci nakupovat v secondhandu či u Versaceho, tak si mohu vybrat i zubaře.

Kolik tedy může být obvyklá cena, se nechce vyjadřovat. „Zakazuje nám to zákon o hospodářské soutěži. Když například MF Dnes zveřejnila nějaké ceny, které si zjistila obvoláním lékařů a my jí to potvrdili, tak jsme byli šetřeni úřadem. To potvrzení bylo bráno jako porušení hospodářské soutěže," říká Pekárek. Jen pro přesnost: podle MF Dnes je rozpětí široké - od 500 do 1800 korun. Ceny se podle něj tak liší především kvůli tomu, že každý lékař má jinak vybavenou ordinaci - a tu musí splácet. A čím lépe vybavená ordinace, tím většinou i kvalitnější služby.

Když se ale spolu bavíme, tak zjišťuji, že přece jen vše v pořádku není. Podle Pekárka vám musí lékař vždy říct co bude dělat, jaký plán ošetření navrhuje a kolik bude stát. A pokud je smluvním lékařem mojí pojišťovny, tak mi musí nabídnou i vše, co pojišťovna platí. Tedy například i obyčejnou amalgámovou plombu.

A co tedy situace, kdy mi řekl, že takovou fušeřinu nedělá? „To nesmí říct, že nedělá. Pak si jděte stěžovat vaší pojišťovně," říká jednoznačně Pekárek, ale současně svého kolegu lehce obhajuje. Pojišťovny platí totiž tak málo, že se mu taková práce nevyplatí. Například za obyčejnou plombu dostane zhruba 150 až 170 korun.

Nebezpečná pojišťovna

Po chvíli rozmluvy s Pekárkem mám ale pocit, že i když mi doktor Trefný odmítl udělat výkon hrazený pojišťovnou, vlastně mi tak skoro zachránil život. „Ten lékař by měl říct: Našel jsem vám kaz na sedmičce. Můžu vám udělat amalgámovou výplň plně hrazenou ze zdravotního pojištění, ale ta není kvalitní, protože používá nekvalitní materiál a nemohu vám věnovat tolik času, protože pojišťovna to nezaplatí jak by bylo potřeba. Nebo nabídne amalgámovou nadstandard či bílou, na které už pojišťovna nepřispívá. A vy se rozhodnete - buď zadarmo z pojištění s pochybnou kvalitou nebo kvalitnější placenou," říká prezident stomatologů. Podobně je to ostatně i třeba s náhradou chybějícího zubu. I zde existuje varianta bez doplatku a o ní mě měl stomatolog informovat. „Lékař by měl říct: Buď se tam nedá nic nebo snímatelná protéza na pojišťovnu. Ta ale bude odírat sousední zuby a vznikne tam kaz," hrozí Pekárek.

A jak je to s regulačními poplatky? I v tomto případě zubař evidentně naúčtoval co neměl, zejména v případě první návštěvy. Nelze platit více než jeden poplatek za návštěvu, tedy rozhodně ne za každý rentgenový snímek. Jak to chápu, kromě prvního poplatku za návštěvu jsem neměl platit vůbec nic.

Po rozhovoru s Pekárkem jsem ještě ve větší nejistotě. Opravdu je práce „na pokladnu" tak nekvalitní? A rozhodnu se oslovit i Janu Duškovou, přednostku asi nejpovolanější instituce v zemi - Výzkumného ústavu stomatologického. A také doktorku Lucii Vondráčkovou, která učí studenty na stomatologické fakultě, k nimž jsem chodil.

Obě připouštějí, že pojišťovny sice platí špatně a když se lékař chce mému uvedenému zubu opravdu kvalitně věnovat, tak je obtížné mu dát dostatek času . „Ale určitě nelze říct, že by to bylo nekvalitní," říká Dušková.

Podle nich je úhrada trošku postavená na hlavu: Na pokladnu mám totiž amalgám míchaný v ordinaci, který je mnohem pracnější než ten, který v kapslích už připraví výrobci. Takže paradoxně práce na pojišťovnu je pro lékaře náročnější. „To by se mělo změnit, nechápu, proč z té úhrady vyjmuli kapslovaný amalgám," říká Dušková.

A na moji obavu, že kvůli vysokým cenám budou za chvíli chodit Češi bez zubů, protože na to většina nebude mít? „Na vše existuje ekvivalent plně hrazený pojišťovnou. Je to sice hodně nepohodlné, ale zdarma," říká Dušková. Onen ekvivalent znamená například to, že člověk má v puse pryskyřičný skelet, který mu drží náhradní zuby.

Nicméně je třeba se k takovému lékaři dostat - a to není jednoduché. Drtivá většina zubařů už totiž hlásí plno a nové pacienty nebere. Zubaři ale přiznávají: Nebereme lidi, kteří se nám přihlásí z ulice, protože je velké riziko, že bude problémový. Pokud ale někoho doporučí náš dlouhodobý pacient, většinou ho vezmeme.

A existuje ještě jedno riziko, o které se nyní hodně mluví. Že pojišťovny úplně přestanou proplácet například plomby - protože za kazy si lidé v drtivé většině mohou zanedbanou ústní hygienou. „Zatím se o tom vedou diskuse, ale nikdy jsme neuvažovali o úplném zrušení tohoto hrazení, protože jsou skupiny pacientů, u nichž je kaz důsledkem chronických onemocnění," říká mluvčí úřadu Tomáš Cikrt.

Cože? Udat kolegu?

Jak prezident zubařů již výše uvedl, i v jeho resortu platí zákony trhu. A jeden z těch zákonů je, že nedostatek nabídky automaticky zvyšuje cenu. A zubařů je, zdá se, kritický nedostatek. Nové pacienty bere podle seznamu komory na jejích webových stránkách pouze každý dvacátý. „Může se stát, že ceny porostou a část lidí se k zubařům vůbec nedostane i kdyby na to měli peníze. Zubní lékař je také jen člověk a jeho možnosti věnovat se pacientům jsou také omezené," připouští Pekárek. Ale zdůrazňuje: Indicie, že by proto rostly už nyní nepřiměřeně ceny, nemá. Ale pravda je, že někde lidé za zubařem musí dojíždět desítky kilometrů.

Jenže je tu ještě jedna věc. Obyčejný pacient nemá šanci poznat, zda jeho lékař je kvalitní, zda mu dal do úst to co mu vyúčtoval či že ho nenatáhl o nějakou stokorunu či tisícikorunu. Či dokonce to, že mu udělal výkon, který vůbec nepotřeboval - jen aby ho mohl vyúčtovat.

Takové případy už jsou. Jenže zdá se, že postihnout je brání falešná stavovská solidarita. Paní D., stomatoložka z Jablonecka, takové historky sype z rukávu. Jako například tu, jak k ní přišel pacient, že se mu uvolňuje korunka, za kterou dal u jiného zubaře deset tisíc korun. „A byla to přitom pryskyřičná korunka plně hrazená pojišťovnou. Neměl platit nic," vzpomíná. Pacientovi -prý to byl policista - řekla, ať práci u svého zubaře reklamuje. Či za ní přišla bývalá pacientka, která si postěžovala, že u nového zubaře zaplatila za plombu 250 korun. „"Když mu řekla, že u mě za stejnou plombu nic neplatila, tak jí řekl, že mám asi hodně staré zásoby amalgámu, který se normálně už nepoužívá. Bylo jasný, že to chce na přilepšenou a účtuje to pojišťovně," říká.

A upozornila komoru na jednání těchto svých kolegů? „To by přece bylo práskání," zhrozí se. A řekla tedy aspoň pacientům, ať to udělají sami? „To já jim neradím. Já to nekomentuju, myslím si svoje," říká. Druhý den jí dochází, co vše asi prozradila a že by mohla mít ve stomatologickém rybníku problémy. Telefonuje mi a úzkostlivě žádá: „U těch historek ale moje jméno nedávejte".

Sám prezident Pekárek potvrzuje, že stížností na zubaře je minimum. Ale když komora prokáže, že se její člen provinil, může mu dát důtku či pokutu. To má i vliv na to, zda dostane osvědčení komory, které má být jakousi zárukou kvality pro pojišťovny. „Ten kdo má osvědčení, dostává trochu víc od pojišťoven. Ve chvíli, kdy dostane důtku, přichází o toto osvědčení a tedy i část peněz od pojišťoven. To může ročně dělat třeba padesát tisíc korun,což není málo," říká Pekárek.

A jak je to s hlídáním cen, zda zubaři svoji práci nepředražují - tedy vlastně nezneužívají monopolu? Na to podle Pekárka komora bič nemá. Je trh. Nicméně jakási kontrola by mohla být zase ze strany ministerstva zdravotnictví. Cena výkonů by totiž měla vycházet z cenové kalkulace. Jenže to ministerstvo dělá teprve od počátku roku a podle mluvčího Cikrta se „v současnosti pomalu rozjíždí". Podněty prý ministerstvo od pacientů navíc ještě žádné nedostalo. Ti o tom totiž asi neví.

Hlavně ne Řecko

Ale je opravdu nedostatek zubařů? Pohledem zjistíme, že jsme v evropském průměru, na jednoho zubaře připadá 1600 pacientů. A například v sousedním Rakousku jich má zubař plných dva tisíce - a žádné problém se sehnáním ošetření pacienti nemají. Podle odborníků je ale statistiku nutno brát s rezervou - u nás velká část zubařů (mimochodem: průměrný český zubař je 57letá žena, žen jsou mezi stomatology dvě třetiny) už prostě nedělá na plný úvazek, ale jen třeba dva dny v týdnu. „A je to možná také tím, že se Rakušané také mnohem lépe starají o své zuby," říká Dušková, ale rychle dodává, že Češi se v péči o své zuby v posledních letech výrazně zlepšili.

Nicméně počet stomatologů nyní výrazně vzroste, protože školy přijímají skoro dvojnásobek studentů než před několika lety. A prostým vynásobením zjistíme, že současných zhruba 350 nových studentů stomatologie, kteří nastoupili, by současných 7000 tisíc zubařů v zemi obnovili za dvacet let. Mimochodem - není to péčí státu, který by na jednoho studenta dával více. Školy si na zvýšený počet žáků musejí vydělat jinou činností, například tím, že učí studenty ze zahraničí.

Jenže se objevil nový problém: nedostatek vyučujících. Práce profesora na stomatologii je náročná, protože musí mimo jiné i publikovat a podílet se na výzkumu a jako špičkový specialista si vydělá v soukromé ordinací samozřejmě víc peněz.

Takže zubařů by nicméně mělo být až až. Problém ale podle Duškové je v tom, že nejvíc zubařů je ve věkové kategorii nad 50 let - a odejdou do důchodu dříve, než nová generace doroste.

A je tu ještě jedno nebezpečí: Stát kvůli nedostatku stomatologů zmírnil nároky na jejich vzdělání. Studium je nyní pětileté a již není povinná tříletá praxe pod dohledem zkušeného lékaře, který mu v případě potřeby poradí. Zda to přispívá ke kvalitě budoucích zubařů si posuďte sami.

Profesorka Dušková ale upozorňuje ještě na jedno: Nebezpečný je i nadbytek zubařů. Jako například v Řecku, kde je na jednoho stomatologa zhruba 800 pacientů. „Pacienti jsou pak zbytečně přeléčováni. Lékaři dělají výkony, které nejsou potřeba, protože musí z něčeho žít," varuje. Podle ní je velmi obtížné nastavit systém tak, aby byl vyvážený.

Dnes to platím já!

Tím vším poučen jdu tedy ke svému zubaři. Jsem již rozhodnut, že si na místo šestky nechám dát můstek. Sedám do křesla, dvě injekce na umrtvení a pět minut dloubání a zub je venku.

Již automaticky vytahuji peněženku a doktor Trefný říká. „Dnes to bude na pojišťovnu. Ale zaplatíte regulační poplatek".

Když namítnu, že mám pocit, že peníze neplatím, když jde o pokračování práce na stejném zubu, za nějž jsem poplatek už zaplatil (a další před třemi měsíc za rentgen) říká. „Ne ne, platí se to. Ale jestli chcete, tak to proženu programem, ten to ukáže," říká a po chvíli překvapeně hlásí: „Tak to nenaskočilo, to je zvláštní. Tak to dnes máte úplně zadarmo," krčí rameny, ale neopomene zdůraznit, že za moji návštěvu mu pojišťovna proplatí pouhých 231 korun, a to za práci a čas dvou lidí. „Za anestezii je to 63 korun, a to včetně stříkačky. Dnes to dotuji ze svého," říká.

PS: nevíte někdo o nějakém dobrém zubaři?