Se zájmem jsem si přečetl blog Petra Hampla s názvem „Bohuslav Sobotka není chlap“. Dozvěděl jsem se, že ministrem financí by měl být člověk, který „překoná bolest, nenechá se zastrašit a pokračuje v programu“. Neboť se mu nestalo nic víc, než „co se může stát (a občas stává) každému, kdo je veřejně aktivní. Na mítinku jej napadl jakýsi opilec a jednu mu vrazil. Nic míň, nic víc.“ Tolik tedy citace z onoho blogu, který, soudě podle čtenosti, zaujal nejen mne.
Byl jsem ve svém životě na mnoha mítincích. Chodil jsem jako náměstek ministra průmyslu a obchodu na protestní mítinky různých ekologických aktivistů. Chodím často mezi lidi a nebojím se ani skrumáží. Nikdy mne nikdo fyzicky nenapadl. A ideových nepřátel jsem měl vždy hodně. Možná je to způsobeno mou vysokou a mohutnou postavou, ale spíše si myslím, že fyzické násilí prostě není součástí běžného chování typického českého občana. Nejsme prostě v Jižní Koreji, kde bitka bývá běžnou součástí každé i drobné demonstrace.
Pan Hampl se domnívá, že politik by měl umět držet ránu, případně ji vrátit. Roky se věnuji bojovým uměním a se svými 190 centimetry se skutečně nebojím fyzického souboje. Bojím se ale světa dle pana Hampla. Bojím se světa, kde budeme politiky vybírat podle toho, jestli se umí prát. Budeme dbát na to, aby ministr financí ustál ránu, kterou dostane neočekávaně od opilce. V takovém státě bych já žít nechtěl.
