Coby zodpovědný občan a zároveň dosud nerozhodnutý volič jsem si dal domácí úkol a pročetl si řadu volebních programů a trochu si i otestoval některé kandidáty. Je to „zákaznický“ pohled, kdy se přehrabuju v regále s vědomím, že bych měl něco koupit. Ač mi ideologie některých stran jsou sympatičtější než jiných, nejsem výhradním fanouškem jediné a spíš se snažím definovat svou poptávku, porovnat ji s momentální nabídkou a sem tam i prohodit pár slov s prodavačem.

Protože dlouhé příspěvky se nedají číst, musel jsem svou inventuru rozsekat a po dnech se budu věnovat jednotlivým stranám. Ne všem, jen těm, co mi připadly nějakým způsobem volitelné či zajímavé, a dopředu se omlouvám těm, na které se nedostane.

Coby zákazník se zajímám převážně o vztah k výzkumu a vzdělávání. Jistě, jsem tím směrem zatížen hlavně kvůli své profesi. Navíc žiji v utkvělé představě, že pokud má Evropa hrát ve světě silnou roli, může se jí to podařit jen když bude podstatně víc investovat do těchto věcí než, řekněme, do řepy. Také ve mně dosti rezonuje názor, že za chudobu v zemích třetího světa může z valné části dotační zemědělská politika a ochrana trhu bohatých zemí. Pokud by země EU skutečně chtěly přispět k odstranění chudoby v méně vyspělých zemích (a to bych uvítal), pomohlo by k tomu odbourání zemědělských dotací a otevření trhu s potravinami. Sice by to zřejmě dosti oslabilo evropské zemědělství, ale pokud by se dosavadní sedláci přeorientovali na průmysl a služby, Evropa by žila dál a kupovala levnější potraviny z dovozu. Zemědělský rozpočet EU by se mohl přesměrovat na jiné věci - výzkum, energetiku, dopravu - a chudé země by dostaly šanci se ze své chudoby vymanit. Jistě, je tu celkem pádný protiargument potřeby strategické nezávislosti na dovozu potravin, ale všeho by mělo být s mírou. Tak, jako nelpíme na tom, že za každou cenu musíme topit tím, co si doma vykutáme, mohlo by se naše „strategické zemědělství“ stáhnout do poněkud menších mezí, než které vyžadují přes 40% procent unijního rozpočtu. Ale to jsou jen takové mé amatérské úvahy a jsem celkem rád, že to nemusím mít na zodpovědnost zrovna já.

Nějak se začít musí a pro dnešek jsem si vybral Stranu svobodných občanů. Asi proto, že mi lídři její kandidátky nejrychleji odpověděli na mé mailové dotazy: Jiří Payne i Benjamin Kuras hned ten večer, Miloslav Bednář o pár dní později (na odpovědi zástupců některých jiných stran čekám dosud). Odstranění zemědělských dotací popisují ve svém programu jako „nejspravedlivější“. Na dotaz, zda takové odstranění dotací naše zemědělce dočista nezlikviduje, mi Jiří Payne odpověděl, že by sice k velkým změnám došlo, ale profitovali by z toho všichni a zemědělci by nezanikli. Přesnější mechanismus toho „nezániku“ mi nevysvětlil, momentálně nemá čas a hlouběji se bude českými zemědělci zaobírat u příležitosti podzimních voleb. Profesor Bednář mi též potvrdil odhodlání narovnat zemědělskou politiku i se všemi tvrdými důsledky. S Benjaminem Kurasem bylo nejveseleji: mám rád některé jeho knížky, ale jeho názory mi do libertarianismu SSO nějak nezapadají. V rozhovoru pro MFD se přihlašoval ke konzervativním zásadám „neutrácej víc, než vyděláš, nespoléhej na stát a přijímej za sebe odpovědnost,“ ale hned vedle se rozohňoval nad cenami za roaming. Odlišné ceny mezi různými operátory by okamžitě zrušil. Inu tak se svobodou tvorby cen u Svobodných. O české a moravské zemědělství a venkov má pan Kuras ale velkou starost. Dal si tu práci a v mailu mi detailně rozepsal očekávaný a žádoucí postup - mimo jiné dočasné zvýšení (!) dotací pro zemědělce v nových členských zemích i za cenu vyššího (!) výběru daní s tím, že úplné zrušení dotací je abstraktní vize někde na konci tohoto procesu, k níž se možná nikdy nedospěje.

Ačkoliv mi jsou některé myšlenky programu SSO vcelku sympatické, její ústřední motiv a spojovací prvek tak názorově rozkošatělých protagonistů, je odpor proti Lisabonské smlouvě. A to už mě za srdce nijak nechytá. Přiznám se, že volební klip s beránkem mě rozesmál, ale nějak se s tou pasoucí se ovečkou, ohroženou unijním kombajnem, nedokážu identifikovat. Listování lisabonskou smlouvou mi sice nedělalo žádné extra potěšení, ale trucovat bych kvůli tomu nešel - to bych pak musel principiálně držet hladovku kvůli valné části produkce našeho parlamentu. Lisabon beru za kompromis v mezích možností a jsem rád, že prošel i senátem. No, od Petra Macha i Benjamina Kurase si rád zase něco přečtu, ale to zaklínání se „generacemi našich předků“ a jejich státoprávním usilováním (už vidím mého pradědu) v preambuli volebního programu si mohli schovat za klobouk.

Příště: KDU-ČSL