Profesor sociologie Ivo Možný upozornil v studii Česká společnost ("nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života", Portál 2002) mimo jiné na to, že Češi se zapojují do dobrovolnické práce a charity víc, než je v postkomunistickém prostoru - a někdy i v celé Evropě - zvykem. Jsou zkrátka štědřejší, než si o sobě myslí. Podle Možného statistik se v ochraně životního prostředí angažuje 6,6 % občanů (evropský průměr 4,8 %, v Rakousku 9,1 %, na Slovensku 2,6 %) a v pomoci handicapovaným 6,5 % (v Evropě 6,1 %, v Nizozemsku či Švédsku 20 %, v Polsku 3 %).

Na to si autor blogu vzpomněl při četbě časopisu Týždeň, kde je téma o tamní charitě. "Organizácia Človek v ohrození si za desať rokov získala rešpekt a uznanie. PR manažérka Ivana Kullová a riaditeľka Nora Beňáková poukazujú na to, že v porovnaní s Čechmi vyznievame zle. „Kým na Slovensku všetky humanitárne organizácie vyzbierali na cunami spolu do 40 miliónov korún, v Česku len samotný Člověk v tísni vyzbieral 400 miliónov,“ hovorí Beňáková. „Permanentne je to tak, že sa v Česku vyberie desaťkrát viac peňazí ako na Slovensku.“ Prečo je to tak? Súvisí to zrejme s viacerými faktormi. Česi napríklad oveľa viac cestujú po svete. Slováci sú uzatvorenejší a nedôverčivejší, čo sa ukazuje najmä pri zbierkach na obete vojnových konfliktov. Obyvatelia Slovenska však majú menej dôvery aj k novým organizáciám, ktoré vznikli až po novembri 1989 a nemajú za sebou dlhoročnú tradíciu. ... Boris Strečanský z Centra pre filantropiu spomína výskum individuálneho darcovstva v Bulharsku, Rumunsku, Česku a na Slovensku. Prudký nárast hlásilo Rumunsko a Česká republika. Z čisto finančného pohľadu je naozaj výnimočné Česko, kde v rokoch 2000 — 2006 počet darcov stúpol o 85 percent." (Jen myslím, že autoři Eva Čobejová a Jaroslav Daniška měli k důvodům přidat i český technologický zlepšovák - dárcovské textovky DMS - a zdejší popularitu různých adopcí na dálku.)

*

David Brooks z New York Times, který si poslední dobou libuje ve studiích o talentu a úspěchu, tentokrát zkoumal generální ředitele. Pročetl si studie jako třeba "Na kterých vlastnostech a schopnostech generálních ředitelů záleží?" (Which CEO Characteristics and Abilities Matter?) od Kaplana, Klebanov a Sorensena nebo "Tak dobrý, až se stal skvělým" (Good to Great) od Jima Collinse. A dochází k radostnému zjištění, že značná část generálních ředitelů nebyli žádní charismatičtí vizionáři, ale dost nudní, těžkopádní chlapíci, někdy až přihlouplí. (Proto se článek jmenuje In Praise of Dullness, Chvála tuposti.) Jejich přednost často byla v tom, že svůj úspěch prostě vyseděli nebo našli jednu věc, v níž byli opravdu dobří, a tu opakovali pořád dokola, nebo uměli organizovat jiné lidi. Naopak vřelí, flexibilní, týmoví a empatičtí lidé často v čele neuspěli.

"Charismatičtí ředitelé a politici vždycky chtějí nějaký vzrušující průlom (exciting new breakthrough) - ať už to je sporťák nebo revolučně nové auto. Metodicky pracující ředitelé úspěšných společností dělají prostě pořád stejný starý čtyřdveřový sedan, jen ho průběžně vylepšují."

*

 

Ještě jednou ze Slovenska. SME má rozhovor se šéfem středoasijského centra OSN Miroslavem Jenčou, momentálně nejvýše postaveným Slovákem v mezinárodní diplomacii. Chválí české předsednictví, titulek zní Česi na čele únie uspeli. Nakopli plynovod Nabucco. "České predsedníctvo sa práve v tejto oblasti ukázalo ako veľmi úspešné. Podarilo sa pohnúť diskusiu, prijať dokumenty na úrovni únie, ktoré podporujú diverzifikáciu." Nevadí mu ani, že závěrečnou deklaraci na pražském summitu nepodepsaly Uzbekistán, Kazachstán a Turkménistán: "Strategicky veľmi dôležité je Turecko. Rysuje sa tam podpis dohody o trasovaní Nabucca. Došlo tak k jasnému posunu. Azerbajdžanský prezident sa zúčastnil osobne, a jasne vyjadril svoju pozíciu, pretože v Azerbajdžane je plyn k dispozícii už teraz. Turkménsko, Kazachstan a Uzbekistan sú v komfortnej pozícii, pretože aby sme o tom plyne mohli reálne hovoriť, musí byť totiž k dispozícii. V Turkménsku sú potvrdené veľké zásoby a podľa predpokladov by malo dodávať značnú časť objemu plynu, ale treba ho začať najprv ťažiť. Takže treba investície." Ale pořád nepovažuje za jisté, že v roce 2014 bude Nabucco stát: "Ak bude politická dohoda, aj dohoda o financovaní a dodávkach plynu, potom sa môže začať stavať. Vidíme politické rokovania, rokovania expertov, aj financie vyčlenené Európskou úniou na vypracovanie realizačnej štúdie. Samozrejme, je tu faktor ekonomickej krízy a aj projekt South Stream, ktorý dostal silný impulz na nedávnych rokovaniach v Soči. Nejde len o čisto politické rozhodnutie, ale aj, aby bol ekonomický základ na vybudovanie takéhoto plynovodu."

Naopak německý Spiegel.de to vidí spíš tak, že v poslední době posílily šance na konkurenční ruský South Stream. Dne 15. května Rusko podepsalo na setkání v Soči klíčové smlouvy s Itálií, Bulharskem, Srbskem a Řeckem (přijeli osobně Putin a Berlusconi). Dva tisíce kilometrů dlouhý plynovod má být hotov do roku 2015. "O nedávném pokroku ohledně Nabucca se mnozí analytici domnívají, že byl příliš malý a přišel příliš pozdě. "Myslím, že Nabucco pořád vypadá velmi problematicky," říká Jonathan Stern z Oxfordského ústavu pro energetická studia. "Může fungovat nebo nemusí, ale především si nemyslím, že práce postupují dost rychle." Stern namítá, že plynovod pravděpodobně nebude provozuschopný dřív než kolem roku 2020." Jedním z klíčových problémů je financování: až dosud EU vyčlenila pouze malou část z odhadovaných 7,9 miliard eur na výstavbu plynovodu. Podle Spiegelu není náhoda, že ze čtyř středoasijských zemí bohatých na plyn podepsal pražskou dohodu jen Ázerbajdžán; odmítnutí Uzbekistánu, Kazachstánu a Turkmenistánu vysvětluje ruským diplomatickým tlakem. Analytici si proto myslí, že by Nabucco mohlo fungovat, jen kdyby do něj plyn dodával i Írán, k čemuž je ještě hodně, hodně daleko.

I Rusové však mají dnes problém zajistit pro South Streeam dost peněz, takže to prý bude "maratónský běh šneka proti želvě".

*

Charlemagne, bruselský zpravodaj Economistu, je zrovna v Irsku a sleduje kampaň Declana Ganleyho. Přemýšlí už v titulku, jestli je to spíš demagog, nebo diletant. Ganley ještě pořád vykládá, že by mohl v celé Evropské unii získat nějakých 106 křesel, což je podle Charlemagne nesmysl: bude jich pár, nebo možná vůbec žádné. Sám Ganley má momentálně v okrsku Severozápadní Irsko podle průzkumů méně než 10 %, přičemž pro zisk některého ze tří křesel by měl mít - kvůli známému irskému volebnímu systému (viz výklad v této studii) - aspoň 20 %. Charlemagne připomíná, jak Ganley vedl úspěšnou kampaň proti Lisabonské smlouvě mimo jiné se lživým argumentem, že by pak Evropská unie prosadila v Irsku liberální potratovou politiku. "Dnes je pan Ganley na toto téma obezřetnější, ale pořád dost cynický," píše Charlemagne - podle něj Ganley irské voliče varuje, že by si právo mluvit do potratů teoreticky mohl nárokovat Evropský soudní dvůr.

Charlemagne ho sleduje, jak chodí po ulicích, a žasne: "Už jsem psal za posledních deset let reportáže z volebních kampaní na čtyřech kontinentech, ale čestné slovo - nikdy jsem neviděl stranického vůdce marnit tolik času (doslova: fart around) s tak mizivým efektem". Přes den se Declan Ganley tak různě potloukal a mluvil s lidmi, až večer vedl docela zdatně veřejné setkání. Charlemagne se zřetelnou škodolibostí zaznamenal moment, kdy se obvyklá demagogie nevyplatila. Ganley rád říkává, že nikdo nezná "beztvářné úředníky" v Evropské komisi, kteří navrhují evropské právo: "Zvedněte ruku, jestli znáte byť jen jediného." Jenže se jedna ruka zvedla. Hubený bělovlasý stařík v tvídovém sáčku prohlásil: "Paní Catherine Dayová, generální tajemnice Komise. Byla v rádiu. A říkala, že úředníci musejí cestovat po Evropě a poslouchat, co se má dělat." Ganley to ještě zkusil zachránit: "A víte, odkud je?" - "Z Dublinu, myslím," zavolala snaživě nějaká paní v zadní řadě. "No dobře, o Catherině Dayové jsem slyšel," zamumlal Ganley rychle, "ale není to úplně známá osoba." Charlemagne má pro Ganleyho dvě rady: opravdoví politici jsou v kampani pevně disciplinovaní a nikdy, nikdy by nezkusili shazovat své posluchače (patronise their audiences).

*

Bret Stephens ve Wall Street Journalu uvažuje nad taktikou Benjamina Netanjahua při jednáních s Obamou, zkouší se do něj vcítit ("představte si, že jednáte s prezidentem o 12 let mladším"). Dochází k závěru, že se Netanjahu musí tvářit odhodlaně k útoku na Írán. "Dává to Spojeným státům pobídku ke zostření sankcí vůči Íránu v nějaké uspokojivé podobě, ideálně by to mohlo být embargo na íránské ropné exporty. Anebo k tomu, aby vám pomáhali, patrně tajně, aby úder uspěl. Což může znamenat cokoli; od vzdušného koridoru z Iráku až po prodej vysoce sofistikované munice."

I Stephens ale připouští, že to od Netanjahua není jen taktika zlého policajta: "Jistě, pořád je tu možnost, že prezident nejenže nebude schopen udělat nic k zastavení Íránu, ale ještě vám bude aktivně bránit, abyste to udělal vy. Pak jste na to skutečně sám. Pak vám nezbývá než proměnit Izrael v pevnost (a bunker state), přijmout tvrdá opatření proti Palestincům a naplánovat válku s Íránem - ohledy na USA mohou jít k čertu."

*

 

 

Známý ekonomický blog Freakonomics se tentokrát věnuje roztomilým ptákovinám. Justin Wolfers cituje srovnávací studii o nejpopulárnějších křestních jménech v Americe a ve Francii. Čím rychleji se některé jméno stane populárnější, tím rychleji opět vyjde z módy, což Wolfers ilustruje na grafu jmen Charlene, Tricia (krátkodobá hvězda 70. let) a Kristi a na očekávaném odchodu jména Cash do roku 2012. I samotnému Wolfersovi zjevně připadá text poněkud plytký, proto se z něj snaží vyvodit zobecnění: "Sázím se, že během pár let už nikdo z nás nebude mluvit o Twitteru."

Daniel Hammermesh v článku Co udělalo 3000 let se mzdami? cituje 3. knihu Mojžíšovu (Leviticus), 27. kapitolu, v níž se vyčísluje hodnota osob. Jako třeba 50 šekelů za muže v produktivním věku (20-60 let), 30 šekelů za obdobně starou ženu, 15 šekelů za starého muže, 10 za starou ženu. Hamermesh shledává, že hodinové mzdy ve Spojených státech v roce 2008 už mají podstatně jiné vzájemné poměry (průměrná zaměstnankyně ve věku 20-60 let vydělávala skoro 80 % toho, co muž, a průměrný zaměstnanec nad 60 let vydělával téměř tolik jako mladší). Ale pozor, většina starých lidí a část žen nechodí do zaměstnání. Takže když vezmeme všechny americké občany v příslušné skupině podle pohlaví a věku, ať pracují či nepracují, a výdělku mužů v produktivním věku budeme říkat "50 šekelů", pak vychází, že obdobně staré ženy vydělali 34 "šekelů", muži-senioři 14 šekelů a ženy-seniorky 7 šekelů. Takže se za tři tisíc let tolik nezměnilo, uzavírá Hammermesh.