Démonický "doktor Zkáza" Nouriel Roubini je ve formě a v New York Times píše: "Dvatenáctému století dominovalo britské impérium a dvacátému Spojené státy. Možná vstupujeme do století Asie, jemuž bude dominovat vzestup Číny a její měny." Proto se to také celé jmenuje Všemocný renminbi (čínská měna, v češtině známější jako jüan). Dolar podle Roubiniho nadále zůstává hlavní rezervní měnou, ale jeho pozici "dříve, než si myslíme" ohrozí jiné měny, na prvním místě čínská. Proč? "Britská libra, japonský jen a švýcarský frank zůstávají menšinovými rezervními měnami, protože tyto země nejsou velmoci (major powers). Zlato je barbarský relikt, jehož cena roste, jen když je vysoká inflace. Euro omezují obavy o dlouhodobou životaschopnost (viability) Evropské měnové unie."

Mimochodem, před časem Nouriel Roubini napsal s kolegou Matthewem Richardsonem z jejich firmy RGE Monitor ve Wall Street Journalu, že nevěří zátěžovým testům, které provedla americká vláda v tamních bankách. Výsledky jsou podle nich příliš optimistické. "Mezinárodní měnový fond nedávno vydal studii odhadovaných ztrát z amerických úvěrů a cenných papírů. Byla velmi ponurá (bleak) - 2,7 bilionu (trillions) dolarů, což je dvojnásobek odhadu, který zazníval před šesti měsíci. Naše vlastní odhady v RGE Monitor jsou ještě vyšší: 3,6 bilionu dolarů, což by znamenalo, že finanční systém jako celek je blízko insolvence." Roubini a Richardson například poukazují na to, že regulátoři ve svém zátěžovém testu zvolili jako "nejhorší možný scénář" pro letošní první čtvrtletí nezaměstnanost 7,9 % - ale ona byla ve skutečnosti 8,1 %. A při rychlosti úbytku pracovních míst v Americe překročí tamní míra nezaměstnanosti už letos 10,3 % (což zátěžový test předpokádal jako"nejhorší scénář" roku 2010).

*

Německý Spiegel spolupracuje na letošních volbách do Evropského parlamentu s jinými evropskými médii, která mají svou anglickou sekci - nizozemským deníkem NRC Handelsblad a dánským Politiken. Projekt se jmenuje 27 pohledů na Evropu: na této mapě lze například kliknout na rozhovory, které někdo z mediální trojice dělal s hlavouny z příslušných zemí.

*

Spiegel má také rozhovor s pákistánským prezidentem Zardárím. Nejdůležitější otázka padá na konec a týká se obav Američanů, že by pákistánské jaderné zbraně mohly padnout do rukou islámských extrémistů (kteří už ostatně zabili Zardárího ženu Benazír Bhúttovou). Zardárí odpovídá: "Pokud demokracie v této zemi neuspěje, pokud jí svět nepomůže, je možné všechno. ale dokud zde trvá demokracie, je taková situace vyloučena. Všechny důležité zbraně a zařízení jsou pod speciální kontrolou. Jaderné zbraně nejsou kalašnikovy - technologie je komplikovaná, tady není možné, aby přišel jeden malý tálibánec a stiskl knoflík. Žádný takový malý knoflík neexistuje. Chci svět ujistit, že jaderná zařízení Pákistánu jsou v bezpečných rukou."

*

Sloupkař Garrison Keillor se v New York Times zasnil, jak by to bylo krásné být americkým republikánem: být - podle něj - "militantní pravicovou menšinou", nikoli "úzkostmi zmítanou a zmatenou většinou". Být osamělým jezdcem, říkat drsné věci a vědět, že tím vůbec nic nezmění (ano, takových lidí známe v české politice a v médiích fůru). A hned si to vyzkoušel:

"Další den jsem šel na večírek. Když jsem zaslechl slovo "mučení", prohlásil jsem, že bychom podle mě Bushovy právníky, kteří psali právní základ pro mučení, stíhat neměli. Lidé se na mě vrhli, jako bych byl uprchlý nacista. A když už jsem byl persona non grata, prohlásil jsem, že Amerika by byla lepší zemí, kdyby lidé nad 65 let už neměli volební právo, protože jsou sobečtí a hamižní a protože budoucnost Ameriky je v mladých. Lidi málem upustili skleničky. A tak jsem ještě řekl, že vlastnit kočku je známkou emoční nezralosti a spolehlivým signálem sklonů k násilnému zločinu. A už jsem viděl, jak se znechuceně odvracejí i dlouholetí přátelé. A víte co? BYLO MI TO FUK. A cítil jsem se dobře. A nebylo to tím alkoholem, ale tou výstředností (crankiness - vím, je to volný překlad, též svéhlavost, vrtošivost). Výstřednost je základním lidským právem republikánů."

 

 

*

 

 

Líbí se mi tento rozhovor o Dominiku Tatarkovi v časopise Týždeň (nebudu čtenáře urážet vysvětlováním, kdo je Dominik Tatarka), zvláště úvaha o pojetí Slováků jako slabého utlačovaného národa bez králů nebo jako hrdých karpatských pastýřů a kočovníků. Ředitel Filozofického ústavu slovenské Akademie věd Tibor Pichler odpovídá na otázky Evy Čobejové, reaguje na obvyklý protiklad s Vlado Mináčem:

Obidvaja – aj Mináč, aj Tatarka vychádzajú a inšpirujú sa slovenským rurálnym prostredím, akurát si z neho vyvodzujú iné koncepty.
Sú to dva koncepty rurality: u Mináča ide o istý mýtus sily slabosti. Keď konštatuje, že sme národ, čo nemal vlastných kráľov, tak konštruuje mýtus sily utláčaného, ktorý napriek tomu, že nemá tú hornú inštitucionálnu nadstavbu, je silný, lebo trvá a jeho dejiny sú dejinami trvania, a nie zániku. Ani Tatarka nikdy rurálne korene nepopieral, on bol na svoje slovensko-mongolsko-valašské korene hrdý, ale na ich základe vytvoril mýtus karpatského pastiera. Jeho mýtus je individuálny, lebo jeho pastier má rád slobodu, je odkázaný sám na seba a hýbe sa – pohybuje sa po svete sám a vníma ten svet. U Mináča možno  hovoriť o mýte rurálneho života, zameraného na roľníkov, ktorí pretrvávajú na mieste, sú stacionárni. Tam je rozdiel medzi Tatarkom a Mináčom evidentný. Tatarka napriek tomu, že zdôrazňuje svoje rurálne korene, bol ako karpatský pastier schopný slobodného hýbania sa po svete a bol schopný existencie v urbánnom prostredí. On sa dobre cítil aj v Paríži, aj v Prahe, aj v Bratislave. Mesto nebolo preňho nepriateľským prostredím.

Ktorý mýtus – usadeného roľníka či putujúceho pastiera – lepšie vystihuje slovenskú mentalitu?
Odpoveďou je to, ako verejnosť prijíma tieto dva mýty, ktoré sú k dispozícii. Mináč zjavne oslovuje verejnosť a sú tu intelektuálne kruhy, ktoré jeho mýtus vnímajú pozitívne. Ale sú aj skupiny ľudí, ktorým sa skôr pozdáva Tatarkov mýtus slobodného karpatského pastiera. Závisí, či recipient skôr uprednostňuje hodnoty kolektivizmu alebo individualizmu. U Mináča ide o vnímanie sa cez istú kolektivitu. Hoci Mináč sám bol silná individualita, razil hodnoty národnej kolektivity. A bol to taký nazlostený, možno až arogantný intelektuál. Tatarka bol citlivejší, ľudskejší, on jednoznačne presadzoval hodnoty individualizmu a podľa nich aj žil.