Lehce potřeštěné Maureen Dowdové z New York Times leží v hlavě stejné téma jako autorovi blogu: Jak dlouho ještě vydrží papírové noviny? Mohlo by se zdát, že je to jedno, médium jako médium. Tento blog už existuje jen na internetu, většina autorových známých čte zprávy také jen z počítače (podle posledního Mediaresearch mají tři pětiny dospělých Čechů přístup k internetu, 43 % doma, a tráví u něj hodinu denně; Lupa píše, že přístup k internetu má 98 % českých dětí). Jenže jak vědí i polovzdělanci, "médium je poselství". A my milovníci parních strojů si na tu elektřinu zvykáme neradi. Dowdová to píše přesně: v době, kdy se obrazovky zmenšují, googluje se, bloguje a tweetuje, působí staromódní velké noviny čím dál víc jako stárnoucí hvězdy němého filmu. Ředitel Googlu Eric Schmidt ji utěšoval, že "noviny vydrží ještě 500 let"... ale jen jako malá, doplňková kuriozitka pro ty, kdo na východním pobřeží Států dojíždějí do práce jinak než autem, a pro města typu Londýna a Paříže (proč zrovna pro ně a jak dlouho vydrží papír na malých jazykových trzích, Schmidt ani Dowdová nevysvětlují).

Novináři už to cítí. Majitel Los Angeles Times a Chicago Tribune, Sam Zell, řekl, že koupě těchto novin byla očividná chyba: "Je jasné, že novinový model v současné podobě nefunguje a čím dřív si to všichni uvědomíme, tím lépe." Více než 100 novinářů z Los Angeles Times podepsalo protestní petici, když jejich noviny vyšly s inzerátem na titulní straně - reklama na televizní pořad o policistech úmyslně vypadala jako novinová zpráva. Phil Bronstein z konkurenčního deníku San Francisco Chronicle k tomu napsal: "Jedna věc je kráčet na šibenici kvůli tomu, že se o vás čtenáři nestarají a neoceňují vás (uncaring and unappreciative), že jste odsouzeni proměnou technologických a kulturních návyků a několika vlastními pitomými (bonehead) tahy. Ale kvůli tomu ještě člověk nemusí jít na smrt oškubaný jak sojka (idiom: stripped naked as a jaybird)."

Bronsteinův list loni prodělával milion dolarů týdně. Dowdová za ním zajela a on jí provází redakcí a povídá slavné historky: tady je "kancelář varana komodského" (Bronstein býval manželem herečky Sharon Stoneové, ta mu jednou ke Dni otců chtěla splnit klukovské přání a zaplatila návštěvu varaního výběhu v sanfranciské zoo - jeden varan Bronsteina tak strašně kousl, až šéfredaktor musel na chirurgii), tady je zasedačka, v níž se politický lobbista Clint Reilly pohádal s Bronsteinem a skončil na nosítkách se zlomenou nohou... Pak jedou městem: tady je policejní ředitelství, které deník svými reportážemi přiměl zabývat se policejní brutalitou, před stadionem vzpomíná, jak psali o steroidovém skandálu... Bronstein hledá pozitivní konec, ale napadá ho jen tento: "Pro ty, kdo stále milují tisk, rádi drží papírové noviny, mají rádi jejich vůni, šustění, vytrhávají si z nich, dělají si své archivy (do their I. F. Stone thing -- to je zřejmě narážka na legendárního investigativního novináře Stonea, známého svým pečlivým archivováním), je důležité, že staří lidé se dnes dožívají vyššího věku."

Nutí to k přemýšlení, co bychom na místě Bronsteina říkali my. Několika lobbistům jsme zkazili radost; ale možná jsme to taky měli udělat důrazněji.

*

V New York Times trvá obsese Obamovými prvními sto dny v úřadu. Ve svém seriálovém srovnávání s jinými slavnými předchůdci však mají jeden vynikající grafický nápad: do tváří amerických prezidentů vkládají stále stejný proužek – výřez kolem Obamových očí. (Je asi lepší to ukázat než to vysvětlovat.) Z různých srovnání je zajímavá připomínka Kennedyho životopisce Reevese: píše, že JFK měl prvních sto dní hluboce neúspěšných. Prohrál s Rusy závod o vyslání prvního člověka do vesmíru, nepovedla se mu invaze na Kubu a v Laosu začala cesta ke komunismu. Ale díky jeho popularitě mu v Gallupově průzkumu i po prohře s Castrem dokonce stoupla podpora ze 72 na 83 %, odpůrců bylo jen 5 %. Reeves cituje, jak prezident před kubánskou invazí říkal Trumanovu slavnému ministru zahraničí Deanu Achesonovi, že pošle do Zátoky sviní 1500 exilových Kubánců s podporou námořnictva. "To myslíte vážně?" opáčil Acheson. Kolik vojáků myslíte, že tam dokáže během 24 hodin poslat Castro? Asi 25 tisíc, přiznal prezident. "No," pravil Acheson, "to pak nepotřebujete zrovna auditory z Price Waterhouse, aby vám spočetli, že 1500 Kubánců holt není tolik jako 25 000 Kubánců." (It doesn’t take Price Waterhouse to figure out that 1,500 Cubans weren’t as good as 25,000.)

*

Bret Stephens, vytrvalý bojovník za Stát Izrael, ve Wall Street Journalu upozorňuje v článku Naše selektivní mravní rozhořčení na dvojí metr, když se píše o Palestincích a o Čečencích. Rusové ohlásili konec války v Čečensku (resp. protiteroristické operace), to by si přece zasloužilo pořádnou reflexi -- ale v západním tisku vycházejí jen kratší texty.

Stephens argumentuje: Od počátku druhé intifády v roce 2000 bylo zabito přibližně 6000 Palestinců (ozbrojenci i civilisté); pro druhou válku v Čečensku, zahájenou v roce 1999, není solidní statistika, ale odhady jsou mezi 25 000 a 200 tisíc. Čečenská populace činí něco přes milion, oproti palestinské je tedy třetinová či čtvrtinová. To by znamenalo 25-200 čečenských úmrtí na 1000 obyvatel a 1,5-2 u Palestinců. „Zadejte do Googlu slova "Palestine" a "genocide"; minulé pondělí mi vyšlo 1 630 000 výsledků. Pak místo „Palestine“ napište „Chechnya“. Vyšlo mi 245 000.“ Stephens to navrhuje brát jako měřítko globálního pohoršení: to je u Palestinců 6,6 krát větší. Každá palestinská smrt přitahuje 28krát vyšší pozornost než čečenská. A t se v obou případech bavíme o muslimech zabíjených nemuslimy.

Proč? Protože se Palestina bere jako morálně vážnější příběh, protože čečenští teroristé se dopustili hrozných činů třeba v Beslanu? Jenže Palestinci - namítá Stephens - moderní terorismus prakticky vynalezli. Tak protože je spousta záběrů k palestinským úmrtím, zatímco Rusové uvalili na Čečensko mediální blokádu? Ano, ale i přes ní pronikne spousta otřesných svědectví, i když nejsou v televizi. Stephens cituje jeden úchylně sadistický případ - co udělali ruští vojáci se zajatou čečenskou snajperkou (překládat to nebudu, milovníci úchylného sadismu nechť si dohledají v textu sami). Když je kvůli Palestincům muslimský svět ve varu, proč ne kvůli Čečencům? "A proč na tyto muslimské morální priority přistupuje i svět, proč třeba nositel Nobelovy ceny za literaturu José Saramago dělá „pouť solidarity“ do Ramalláhu, ale ne do Grozného? Proč britští akademici organizují bojkoty izraelských protějšků, a ne ruských? Proč se palestinská státnost považuje za světový morální imperativ a čečenská nikoli?" ptá se Stephens.  Uzavírá poněkud hořkou ironií: „Mám hypotézu. Možná svět věnuje pozornost Palestincům, a nikoli Čečencům proto, že Palestinci jsou vnímáni jako oběti židovského státu. Tedy – v případech, kdy nejsou oběťmi jiných Palestinců. Nebo když nejsou masově vyháněni z Kuvajtu. Nebo nejsou vyloučeni z pracovního trhu v Libanonu. Prostě když se jim dějí všechny tyto věci, o jakých jste patrně nikdy neslyšeli. Čečenci mají prostě smůlu, že se prezidentem Ruska nikdy nestane žádný Žid.“

*

Na internetovém serveru www.gazeta.pl nechává šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik poněkud samožersky přetisknout rozhovor, který s ním dělali pro Przekrój. Sdělení v něm ovšem skutečně stojí za pozornost: Michnik navrhuje, aby se všechny svazky polské Státní bezpečnosti zveřejnily na internetu. Připouští, že změnil názor pod dojmem dílčích vytahovaných materiálů - počátkem 90. let byl proti zveřejnění, protože se obával destabilizace Polska a "rozpoutání lustračního pekla", zdálo se mu jako menší zlo, že se prostě pan XY nedozví, co na něj komunistická služba nasbírala. Ale dnes je pro zveřejnění, ať se konečně kompromitující materiály vytáhnou na světlo, Polsko coby člen EU a NATO už je dost stabilní, aby to uneslo.

V polském kontextu je to tak překvapivé, jako kdyby u nás po úplném otevření archívů začal volat Petr Uhl. Ať je Michnik jakýkoli, nelze mu upřít formát.