Veřejné finance České republiky jsou v žalostném stavu již dlouho. Rozpočet dosáhl přebytku po zohlednění hospodářského cyklu naposledy v roce 1993. Takových rozměrů jako letos a příští rok ovšem schodky ještě nikdy nedosáhly. Bude velmi obtížné letos udržet deficit pod 200 miliardami korun, příští rok splnění takového cíle znamená čekat na zázraky.

 

Za předpokladu, že se česká ekonomika vzchopí a příští rok poroste o 1,5 procenta, dosáhne schodek vládních financí zhruba 210 miliard korun (5,7 procenta HDP), z toho hospodářský cyklus (tj. mezera výstupu)) má na svědomí zhruba 40 miliard, úroky ze státního dluhu 60 miliard. Zbytek tvoří strukturální schodek. A na ten je potřeba se zaměřit.

 

Pokud bychom chtěli snížit deficit o 110 miliard korun, patrně bude potřeba zkombinovat více opatření. Již léta se mluví o reformě mandatorních výdajů. Nyní se začíná mluvit také o možnosti zvyšování daní.

 

Do škrtání výdajů se nikomu nechce. Sáhnout na sociální dávky, dávky v nezaměstnanosti, nemocenskou nebo důchody by vyžadovalo velkou dávku politické odvahy. Takovou, že jí ještě nikdo nenašel. Stačí vzpomenout, jak neslavně dopadl pokus s třicetikorunovým poplatkem u lékaře. Prozatím se situace řešila ořezáváním nemandatorních výdajů. Jenže tímto způsobem není možné pokračovat donekonečna. Tato slánka není bezedná a dlouhodobé omezování veřejných investic zhoršuje kvalitu veřejných služeb a podrývá potenciál české ekonomiky.

 

Místo škrtání výdajů dochází k plýtvání veřejnými prostředky formou šrotovného či rozdávání emisních povolenek. Aniž bychom museli rozebírat (ne)užitečnost toho či onoho kroku, je zjevné, že ušetřené miliardy by se rozpočtu po čertech hodily.

 

Na řadě jsou daně. Tu a tam se objeví argument, že za rozpočtovými problémy stojí příliš nízké daně. V rámci Evropské unie je míra zdanění v ČR velmi blízko průměru. V roce 2007 dosahoval V EU poměr daní k HDP 37,5 procenta (podle posledních dostupných dat Eurostatu). V ČR loni stejný poměr činil 36 procent (MF ČR). Pokud by ČR chtěla srovnat krok s průměrem EU, přineslo by zvýšení daní zhruba 50 miliard korun.

 

Jak by se musely měnit daňové sazby, pokud bychom chtěli stabilizovat veřejné finance tímto způsobem? Chybějících 110 miliard korun v podobě strukturálního salda by bylo možné získat například zvýšením sazby daně z příjmu právnických osob z 20 procent na 32 procent. Pokud by nástrojem k uzdravení státních financí měla být daň z příjmu fyzických osob, musela by se její sazba zvýšit z 15 na 20 procent superhrubé mzdy. Dalšími možnostmi je zvýšit pojistné na sociální zabezpečení o 8 procentních bodů, nebo posunout základní sazbu DPH z 19 na 28 procent, nebo zvýšit spotřební daně téměř na dvojnásobek.

 

Zvyšování přímých daní by snížilo konkurenceschopnost české ekonomiky s negativním vlivem na zaměstnanost. Cena práce, ovlivněná i daněmi a sociálním pojistným, a zdanění firemních zisků patří mezi klíčové parametry firem při jejich rozhodování o alokaci výrobních kapacit. Zvýšení DPH nebo spotřebních představuje dočasný inflační impuls s negativním dopadem do reálného vývoje mezd. Riziko představuje případné zvýšení inflačních očekávání.

 

Rozetnout gordický uzel českých veřejných financí nebude vůbec jednoduché. Naopak, rok od roku to bude obtížnější.