Bankéři se ještě nestačili vzpamatovat z trestné daně a nové regulace, výplaty odměn, kterou na ně připravili v Londýně, a už se to na ně všechno hrne z mnoha dalších stran a koutů.
Novou mimořádnou daň oznámila Francie. 50-ti procentním zdaněním dvou a půl tisíce bankéřů chce stát získat 360 milionů eur.

Francie možná bankéře tolik nevzrušuje, ale rozhodně je rozrušila Obamova administrativa, když do médií unikla zpráva, že americká vláda si chce z bank vzít mimořádnou daň (či poplatek), v celkové výši sto miliard dolarů. Týkat se to má dvaceti až třiceti největších bank.

Informace unikla skrze server politico.com (prestižní server a bulletin uprchlíků z Washington Post). Z toho se usuzuje, že nápad vzešel z dílny Obamových politických poradců (nikoli z řad ekonomických poradců), kde má server politico.com lepší kontakty. (Světové akciové trhy se z toho moc neradují, včera se hroutily, taktéž kvůli prohlubujícím se problémům Řecka.)

Opět se bouří především banky JPMorgan Chase a Goldman Sachs, které už svoje půjčky z vládního programu TARP splatily. Současný výhled je dokonce takový, že vládní investice do programu TARP by mohly být v brzké době ziskové. Proto se většina analytiků shoduje na tom, že hlavní příčiny chystaného trestného poplatku jsou politické (nebo populistické, záleží na tom, jak to kdo ideologicky vidí) a hlavně fiskální. Jedná se o docela nezanedbatelný příjem.
A co se politiky týče, možná je to populismus, ale na obzoru americké politiky stojí opravdoví populisté, jako třeba Sarah Palinová.

Banky se zlobí, ale pokud si odmyslíme, že je většina občanů a voličů viní z rozpoutání krize, je tu fakt, že současné zisky bank jsou dány levnými penězi, které půjčuje centrální banka, tedy stát. Vydělávat je pak snadné, stačilo peníze tlačit do akcií a dluhopisů. Další akutní politický faktor je, že banky neúvěrují reálnou ekonomiku tak, jak by si lidé přáli. To je ovšem ožehavé, rozdávání špatných úvěrů by mohlo skončit další ekonomickou katastrofou.

Jakkoli se banky zlobí, tohle docela snadno přežijí. Přitom racionální a možná opravdu bolestivé a systémově důležité reformní kroky se stále odkládají a možná k nim vůbec nikdy nedojde.
Nucené rozdělení bank, které má vést k tomu, aby banky nemohly vydírat svou velikostí (jsou příliš velké, aby mohly padnout) sice navrhují někteří akademičtí ekonomové, ale z vládních plánů se vytrácí.
Idea regulace finančních derivátů a jejich obchodování na přehledných trzích je v nedohlednu.
Ratingové agentury jsou stejně mocné jako byly dřív.
Opětovné vybudování čínských zdí mezi investičním trhem a bankovnictvím, které spravuje státem pojištěná deposita, v americkém kongresu nemá žádnou velkou podporu.