Pro začátek ze zdroje, který obvykle necituji. List China Daily (v záhlaví má „China's global newspaper") uveřejnil názor amerického ekonomického nobelisty Josepha Stiglitze, kterého má obzvláště v oblibě Václav Klaus zejména pro jeho kritiku české privatizace a toho, co následovalo po ní.

Zde je stručné shrnutí. Nejlepší co může být řečeno o roce 2009 je, že mohl být daleko horší, protože jsme nespadli do propasti, na což to docela vypadalo koncem roku 2008. Světu se dostalo důležitých lekcí, i když za zbytečně vysokou cenu, tedy na úkor současné a příští prosperity.

První lekce je, že trhy se samy neopravují. Bez adekvátní regulace zkrátka tíhnou k excesům. Neviditelnou ruku trhu jsme neviděli proto, že žádná neexistuje.

To, že se bankéři řídí vlastním zájmem (hamižností) nezvyšuje společenský blahobyt, neposloužilo to ani akcionářům, ani majitelům domů, kteří o ně přišli, ani důchodcům, kteří přišli o své úspory v podobně cenných papírů.

Státní záchranná síť, která má pomáhat lidem v nouzi, byla štědře rozšířena na komerční banky, investiční banky, pojišťovny, automobilky a dokonce leasingové společnosti. Nikdy nebylo tolik peněz přesunuto od "mnohých" k "několika". Jsme zvyklí na to, že vláda přesouvá peníze od bohatých k chudým. Vloni jsme viděli transfery od chudých k bohatým. Obyčejný daňový poplatník viděl, jak jeho daně končí v podobě bonusů v kapsách bankéřů (u nás doma bychom to mohli nazvat princip obráceného Jánošíka - pozn. autora). Ospravedlněním mělo být, že banky obnoví svou úvěrovou aktivitu, což se ovšem nestalo.

Program na záchranu bank doprovázelo velké pokrytectví. Ti, kteří hlásali fiskální zdrženlivost pokud jde o sociální programy pro chudé, najednou horovali pro welfare program pro banky a ti, co horovali pro transparentnost tržních principů se najednou brali za netransparentní asistenci bankám. Ti, co obvykle horují za "odpovědnost" a "skládání účtů" jsou nyní svědky odpouštění dluhů finančnímu sektoru.

Druhá lekce podle Stiglitze je, že lépe rozumíme principu "too big to fail" ve světě financí. Když hráči vyhrávají, odnášejí si zisky. Když prohrávají, platí to daňový poplatník.

Třetí lekce je, že keynesiánské politiky fungují. Země jako Austrálie, které schválily stimulační programy včas, se nejrychleji vymotaly z recese. Jiné země byly svědky ortodoxních receptů, zpravidla ze strany těch, kteří krizi způsobili.

Čtvrtá lekce je, že měnová politika se nemůže soustředit pouze na inflaci, ale musí sledovat také, co se děje na finančních a nemovitostních trzích.

A pátá lekce se týká inovace. Ne každá inovace vede k efektivnější a produktivnější ekonomice. Důsledkem finanční inovace je, že miliony lidí přišly o dům. Finanční inovace vyžila vykořisťování méně informovaných a byla přímo využívána k obcházení regulací a účetních standardů.

Můžeme jen spekulovat, proč si vlivný Stiglitz vybral k publikaci svého textu právě China Daily. Možná je to jen proto, že ho dobře platí. Spíše ale jde o potvrzení nejdůležitější geopolitické změny vycházející z ekonomické krize. Západ (a Amerika především) definitivně ztratily morální nárok poučovat svět o tom, jak se má ten kapitalismus správně dělat. A na každém takovém textu si Číňané rádi smlsnou.

Paradoxem budiž, že v Číně žádný sociální stát a starost o chudé "jak ji známe" neexistuje. Postarat se o chudé, slabé, staré a nemocné je věc a povinnost každé rodiny.

Další poznámka se týká českého diskursu. U nás nikdo žádné banky zachraňovat nemusel, takže nemůžeme být svědky pokrytectví, kdy na jedné straně někdo hájí bonusy pro manažery a na straně druhé škrty sociálních dávek. To je sice dobře, ale faktem je, že poněkud ztrácíme kontakt s tím, o čem (a proč) se ve světě mluví.

Máme tu ale jiný paradox. Ti, co tvrdili, že žádná krize neexistuje, ti, co říkali, že jsme před ní chráněni, ti co poučovali svět o dluzích a ti co způsobili dramatický schodek loňského rozpočtu, jsou dnes největšími kazateli rozpočtové kázně.