Deník Financial Times (FT) dlouhodobě zastává názor, že eurozóna by se měla rozšířit na jih a na východ, psal to konzistentně už léta před krizí a tvrdí to dvojnásobně silně právě v posledních dnech a týdnech. Země jako Polsko, Česká republika a Maďarsko by prý měly urychleně přijmout euro. V dnešním editorialu se FT pustil do maastrichtských kritérií. Bez jejich obměny či zrušení totiž nebude žádná expanze eurozóny směrem na východ možná. Evropské státy mimo eurozónu si podle britského deníku musí dnes vybrat mezi rozumnou hospodářskou politikou a dodržováním maastrichtských kritérií.

Kandidáti na vstup do eurozóny musí mít inflaci maximálně o 1,5 procenta vyšší než je průměr tří nejnižších inflací v EU. Jenže tyto tři nejnižší inflace budou brzy negativní. Jaký z toho potom vyplývá požadavek? Snažit se o deflaci (pokles cen) také? Je to zjevně úplně nelogické a nesmyslné.

Podobně iracionální je kursové kriterium. Pokud někdo připoutal svůj kurs pevně k euru a zároveň docházelo k úvěrovému boomu a přílivu kapitálu zvenčí, je logické, že taková země měla také vyšší inflaci. Plnění jednoho kriteria tak vytlačovalo druhé.

Zajímavé je, jak neuvěřitelně málo pozornosti vyvolává tato kruciální debata v zemích, kterých se týká, tedy především u nás. V poslední době se paradoxně občas stává, že svět se o nás zajímá neporovnatelně více než my sami.
…

Leckdo se u nás i ve světě obává toho, co se stane, až krize odezní, jestli se svět díky vládním asistencím, bail-outům a balíčkům nedostane z recese do vysoké inflace a pak následně pochopitelně do další recese. Naposledy obavy o vysokou inflaci vyjádřil český ministr financí Miroslav Kalousek. Takže se pokusím o provokaci. Vypouštění balónku obav z vysoké inflace, může být sice poněkud cynický, ale velmi účinný nástroj boje s krizí. Recese mimochodem spočívá v tom, že lidé omezují spotřebu a spoří „více než zdrávo“ (i když otázka, co je „zdrávo“ je pochopitelně subjektivní). Budou-li se lidé obávat, že jejich úspory budou brzy znehodnoceny vysokou inflací, začnou utrácet teď a nyní. A bude po recesi.

Obávat se o inflaci v době, kdy se svět řítí do katastrofálního hospodářského útlumu s neblahými sociálními a politickými důsledky, může působit nemístně. Jak již ale bylo řečeno - pohledem cynika a pragmatika se mohou hodit. Na misku vah lze přihodit i to, že pokud se inflace rozjede (nebo to bude hrozit), mají centrální banky všude na světě poměrně slušné know-how a expertní výbavu, aby tomu dokázaly čelit. Odborné poznání fenoménu deflace je nesrovnatelně nižší, takřka nulové. Takže aby bylo jasno. Závěr je, že autor auditu šíření inflačních obav aktuálně (a dočasně) podporuje.
…

Kolega Tomáš Němeček přinesl čtenářům graf z německého časopisu Der Spiegel, který srovnává stimulační balíčky důležitých států. Je to srovnání velmi zajímavé, ale v souvislosti s debatou před summitem G-20 z něj bohužel není zřejmé, jestli se jedná o stimuly bez automatických stabilizátorů (zvýšené výplaty mandatorních dávek a podpor) nebo s nimi. Je to jako když se měří velikost státu (přerozdělování) a někdy se měří se zdravotním pojištěním a jindy bez něj a někdy se zahrnou odvody sociálních dávek a jindy nikoliv. Není-li toto jasně řečeno, jsou to pak data pro kočku.

Mimochodem – pokus o anketu: připadá vám stimul ve výši 2 procenta HDP v době největší krize za posledních osmdesát let tak strašlivě nebezpečný a nafouklý?
…

Americká vláda zuří (a osobně se před občany rozzlobil i Barack Obama), když vyšlo najevo, že po té, co pojišťovna AIG byla v září zachráněna injekcí daňových poplatníků ve výši 160 miliard dolarů, si lidé z oddělení speciálních finančních produktů AIG (ano právě tito „namyšlení tupci“ a „zlosynové“ jsou zodpovědní za finanční krizi) vyplácely miliony dolarů odměn. Lidé z AIG se brání, že byli k odměnám zavázáni smluvními kontrakty s manažery a zaměstnanci. Co to ale bylo za kontrakty, když odměny zjevně nebyly vázány na ekonomické výsledky? Výsledky hospodaření byly zjevně a nepochybně strašlivé, jinak by daňový poplatník nemusel AIG zachraňovat. Prezident Obama je ochoten tyto odměny zrušit, ať to stojí co to stojí. Ani se mu nelze divit, ale ještě uvidíme, co na to právníci. V USA přibývá každý měsíc půl milionu nezaměstnaných a prognózy jsou ještě horší. Lidé by také mohli vzít Bílý dům útokem.

Téma odměn a výplat se objevilo i v Česku. Ministr Petr Bendl sníží platy manažerům státních firem. Zvláštní je, že když toto vláda dělá, neumí to pořádně prodat, objasnit a vysvětlit.
…

Když už se česká vláda začala zabývat tématem solidarity, bylo by dobré, aby se podívala na téma exekucí. Ročně je v Česku provedeno více než 600.000 exekucí, což tuto zemi činí mistra světa v počtu exekucí na hlavu. Většina exekucí se děje na bankovním účtu a zcela běžně jsou exekuovány sociální dávky, které z našich daní platíme sociálně postiženým rodinám a hlavně jejich dětem.

Ministerstvo sociálních věcí si podle našich informací nevede evidenci dávek, které místo u dětí a rodin končí u exekutorů (a následně snad i u nějakých věřitelů). Se zhoršující se sociální situací (a s tím jak budou lidé přicházet o práci) bude počet exekucí dramaticky narůstat. Když už vládu najednou tolik zajímá solidarita (platy manažerů, zrušení stropů na sociální dávky), měla by se podívat na chování exekutorů a to, jak jsou zneužívány a využívány jejich pravomoci. Intuice mi napovídá, že zrodí-li se někde během krize „hněv lidu“, bude to souviset právě s exekucemi a exekutory a s tím, že se z naší země stal exekustán. A v exekustánech se zrovna nezdržují sociální citlivostí.

Článek byl publikován na Respekt.cz v rubrice Audit Jana Macháčka.