Hlavní soutěž - jako obvykle - není ani letos příliš optimistická či radostná. Viděla nebo alespoň zahlédla jsem z ní už osm filmů, tedy polovinu. Z těch osmi hned ve čtyřech hraje významnou roli neradostné dětství. A ty čtyři jsou také paradoxně zatím mými favority.
Každýz těch filmů je úplně jiný a každý se mi také líbí kvůli jiným prvkům. V Potlesku stojí ve středu pozornosti spíš matka dětí, alkoholička a slavná herečka, která bojuje se svým manželem i s touhou po alkoholu. Na tomhle filmu se mi nejvíc líbil herecký výkon Papriky Steen v hlavní roli - Křišťálový globus za nejepší ženský herecký výkon bych jí přála.
Zbylé tři filmy už se soustředí na děti a jejich neradostné dětství. Malý Tomek ze Sviněk se stane dětským prostitutem, malá černovláska z Vlčka bojuje s matčinou neláskou až nenávistí a malý hrdina Anděla u moře trpí otcovou maniodepresí. Všechny tři dětské hrdiny spojuje, že své nesnáze snášejí trpně a poslušně, aniž by je napadlo, že by mohli žít lépe. Všechny tři filmy spojuje i to, že jde o skutečně drastické zprávy o dětství v nuzných citových podmínkách a že jsou tím autentičtější díky skvělým hereckým výkonům představitelů malých hrdinů.
U všech tří si také divák může říkat, zda toho zoufalství na plátně není už nějak příliš, tím spíše, že ve dvou ze tří těchto filmů utrpení dětem způsobují jejich vlastní rodiče (podobně tomu je také například v jiném snímku, který jsem viděla na festivalu, v ruském Všichni umřou, jen já ne).
Tyhle všechny otázky jsem si kladla, když jsem z těch tří projekcí v posledních dnech vycházela - a pak jsem si, aby toho nebylo málo, vzpomněla ještě na jeden film, ve kterém se děti za všechna ta rodičovská příkoří naopak pomstí. Je to horor Děti z Dnů kritiků Variety, kde se malé děti zvrhnou v malá roztomilá vraždící monstra. Zadostiučinění či pocit katarze za tři předchozí drastické filmové zážitky to ale nepřinese...
