Říká se mu český Oskar Schindler, ale na rozdíl od německého zachránce Židů evangelický kazatel Jan Jelínek pomáhal za války všem, kteří potřebovali na slovanské křižovatce ve Volyni pomoc. Včera ho s poctami přijal náčelník generálního štábu Vlastimil Picek.
"Kdybych nepomáhal lidem a jen kázal, nemusel jsem prožívat mučivé okamžiky strachu. Kolik lidí by však zahynulo mojí lhostejností?" napsal Jelínek ve své knize vzpomínek Pouštěj chléb svůj po vodě.
I včera šestadevadesátiletý Jelínek v Praze připomněl, že k dobrým skutkům, které ho mohly stát život, jej vedla víra. A také vzpomínka na laskavou matku.
Vidět v každém člověka
Za války našla na jeho faře útočiště asi padesátka lidí. "K nám do Kupičova v ukrajinské Volyni přicházeli všichni, ať už se báli bolševiků, Němců i banderovců. Já v každém vidím člověka takového, jako já jsem," míní Jelínek. Chránil židovské rodiny, Poláky, Ukrajince i Rusy.
V ukrajinské Volyni, která za války patřila Polsku, se střetávaly všechny Jelínkem zmiňované síly, rozvířené válečným děním. A tak například Jelínek zachránil život polskému muži z nedaleké vesnice, jemuž rodinu vyvraždili nacionalističtí banderovci.
"Jan Jelínek se dozvěděl, že tento muž má být někde v polích v okolí a sám se ho vydal hledat. Pak ho vzal k sobě domů a ošetřoval ho," vzpomíná rodinná přítelkyně Jelínkových Miloslava Žáková, která také spolupracovala na zmíněné vzpomínkové knize. Jana Jelínka vždy podporovala jeho žena Anna, která mu v péči o raněné pomáhala.
Proti kolektivizaci
Jelínek prý u sebe uprchlíky nechával třeba jen na přespání, ale také třeba měsíc, než se vydali dál. Pro azyl v české obci Kupičov ve Volyni si šli ohrožení celkem najisto, vědělo se o Jelínkově ochotě pomoci a také byla vesnice bezpečná. Tím, že patřila k větším v okolí, banderovci si do ní prý netroufali.
"Jako člověk jsem měl vždycky strach, ale když jsem měl něco udělat, tak jsem to udělal," konstatoval včera Jelínek. Vždy se také řídil biblickým "ať tvá pravice neví, co činí levice a naopak". Podle Žákové si i v ohrožení zachoval svůj klid a vlídnost a vždy se mu podařilo své chráněnce nějak uhájit.
"Nikdy nic neřekl, vždy hrál spíš naivního," podotýká Žáková.
V roce 1944 vstoupil i s manželkou Jelínek do armády. Po válce pomáhal dál, díky farnímu razítku vytvářel falešné rodné listy pro ty, kteří se báli návratu do Sovětského svazu, kde by jim hrozilo nebezpečí.
Janu Jelínkovi se při jeho poslání podařilo uniknout nacistům, nakonec přece jen ale skončil ve vězení. Komunisté ho uvěznili na dva roky za pobuřování, podle Žákové kvůli tomu, že se nikdy netajil svými názory, například tím, že se postavil proti kolektivizaci zemědělství.
