Zrušil jsem, s výjimkou jediného, všechny faxy, které používala redakce Hospodářských novin. Trvalo mně to dva roky. Nejtěžší přitom bylo přesvědčit české úřady, aby nám nefaxovaly. Proč bych měl utrácet redakční peníze za štosy papíru, který potisknou frázemi svých tiskových prohlášení? Stejné hlouposti nám přece mohou poslat e-mailem (a nejlépe vůbec).
Jenže, jak se jednou váš fax dostane do seznamu adres, hrozí vám, že to máte na doživotí. Rozmach internetu a e-mailu na tom nic nemění. Úředník vezme oběžník, vloží ho do systému a rozešle faxem i e-mailem. Na některé úřady jsem proto musel psát více než desetkrát, než redakci z faxového seznamu konečně vymazaly.
Mezitím jsem procházel kancelářemi a zkoumal dědictví po svých předchůdcích. Občas fax vykoukl v rohu místnosti zatěžkán horou papírů, občas překážel na stole nějakému dobrákovi, který si na tu bednu už zvykl natolik, že ho ani nenapadlo, aby požádal o její odstranění. Když jsem je odnášel k likvidaci, říkal jsem si, zda bych neměl pokračovat o ulici dál, kde sídlí Národní technické muzeum.
Ještě rychleji než přístrojů a jejich papírové produkce ubývalo lidí, kteří tuto historickou věc umí používat. Když už někoho z kolegů napadne, že by chtěl poslat fax, potřebuje poradit, jak a kam se papír vkládá, jak se fax obsluhuje. Máme v redakci už i redaktory, kteří nefaxovali ani jednou v životě. A naopak pamětníky jako jsem já – zažil jsem při výrobě novin horkou sazbu, potrubní poštu i faxování fotografií na termopapír. Mimochodem, na internetu jsem při psaní tohoto textu našel inzeráty na prodej těchto faxů za 350 korun. A nebylo to ani v sekci starožitností, ani kuriozit...
Když už jsem si myslel, že mám vyhráno, a udržoval při životě poslední dva faxy, přišla malá pohroma. Vyhlídli si nás podvodníci z Německa, kteří klientům namlouvají, že jejich firmy propagují v ekonomickém tisku po celé Evropě. A protože evropská legislativa potírá spam prostřednictvím e-mailu, používají technologii tak starou, že nikoho ze zákodárců nenapadlo o ní v souvislosti se spamem uvažovat.
Redakční fax byl denně zaplavován desítkami bezcenných zpráv o pohybu akcií a činnosti malých německých firem. Neotiskli jsme z nich nikdy jedinou, ale to odesilatele nezajímá. Zbavil jsem se jich po měsíčním boji tím, že jsem jim dal adresu na veřejné ftp, kam své zprávy (určitě za jejich přípravu a distribuci inkasují velké peníze) ukládají. A já je občas musím po tisících vymazávat...
Nakonec jsme se letos přestěhovali do nového newsroomu. A tam už jsme přenesli poslední fax. Stojí osamocen v předsálí, téměř nepoužíván, vzpomínka na minulost.
Martin Denemark
