Jo, zní to krkolomně, ale zůstaňte se mnou, teď už se budu snažit psát srozumitelněji. Apollón a Dionýsos jsou v řecké mytologii oba syny boha Dia, Apollón je bohem Slunce, snů a rozumu, jeho kult kladl důraz na umírněnost a kritický odstup. Dionýsos je bohem vína, ekstáze a intoxikace. Oba jsou pak spojováni s hudbou, ale každý jiným způsobem, apollinská hudba je hudbou řádu a přesnosti, pro nás třeba koncert symfonického orchestru, Dionýsos jest bohem technopárty.

Německý filosof Friedrich Nietzsche o nich v roce 1872 napsal knihu, kterou jsem četl jen jednou a nepochopil ani jednou, nezastavujeme, jedeme dál, americká antropoložka Ruth Benedictová ve své knize Kulturní vzorce (1934) tyto principy mírně poupravila a využila k ilustraci rozdílů mezi kulturními okruhy amerických domorodých kmenů. Pro ty, kdo mají konkrétní příklady radši než obecné teze, tento článek se zabývá tím, proč by byl Matěj Stropnický skvělým Siouxem a Ondřej Liška výborným Zuňijem, dle preferencí si klidně dosaďte členy jiných stran. Vtipně vtipný vtip o tom, že zelení by spíš zapadli mezi Komanče, raději napíšu už tady, protože se přímo nabízí a já chci, abyste při výsměchu mně a mé straně projevili trošku víc invence.

Benedictová si všimla zajímavých rozdílů mezi takzvanými Pueblany, kmeny žijícími na jihozápadě Spojených států, mezi něž patří například Akomové, Zuňijové či Hopiové, a lidem Velkých planin, žijícím kupodivu na Velkých planinách, mezi něž patří třeba Apačové, Komančové, Siouxové nebo Černonožci. Pueblané si váží pevného řádu, spolupráce a umírněnosti. Jejich rituály mají přesná pravidla, kterých je nutné se držet, hrají při nich dlouhé písně s pevným a stálým rytmem, zpívají se hromadně ve středových polohách. Jejich kultura si váží zlaté střední cesty a kolektivu a obává se výstředností a extrémů, neboť narušují posvátný řád.

Spiritualita lidu Velkých planin je v mnohém opačná, obdivuje výjimečnost a extrém. Při jejich písních spolu soupeří nejsilnější lovci vesnice v tom, kdo dokáže zařvat nejvýše a nejhlasitěji a s bohy komunikují tak, že si sami navozují extrémní stavy mysli, například vyhladověním, naprostou izolací od zbytku společnosti, nebo silnou intoxikací halucinogeny. Jsou to kultury individualistické a kompetitivní, zlatá střední cesta pro ně znamená průměrnost a průměrnost je zlo.

Jsou to dva různé způsoby přemýšlení, dva různé soubory hodnot a norem a Benedictová klade velký důraz na to, aby čtenář pochopil, že jsou sice jiné, ale rovnocenné a že jednání každé kultury musíme hodnotit podle jejích vlastních kritérií a nikoli podle našich. U kmenů, které žijí daleko od sebe, je to celkem snadné, horší to je, když se apollinské a dionýské osobbnosti sejdou v jedné skupině, kupříkladu politické straně.

Dionýské osobnosti jsou za každých okolností radikální, jejich názory nemusí být nijak extrémní, vždy je však extrémní způsob, jakým se prezentují. Jejich klíčovými obraty jsou „důrazně se ohradit,“ „zásadně odmítnout,“ nebo „jasně se distancovat,“ velmi rádi stříhají pupeční šňůry a zabíjejí prázdné idoly, svůj projev považují za nepodařený, pokud jím nenasrali všechny, které považují za své ideové odpůrce.

A pak tu máme osobnosti apollinské, osobnosti za každých okolností smířlivé a umírněné. I kdyby byly jejich názory doopravdy extrémní, snaží se je prezentovat tak, aby co nejvíce lidí souhlasně pokývalo hlavami, jejich klíčovými obraty jsou „hledání kompromisních řešení“ a „dosažení širokého konsenzu,“ při každé příležitosti se rádi pochubí, že nechtějí rozdělovat, ale spojovat. Svůj projev považují za nejlepší, je-li přijatelný pro všechny, nejvíc je u srdíčka zahřeje, když jejich úhlavní ideový odpůrce o projevu řekne „S panem/paní XY máme velmi odlišné názory na mnoho věcí, ale tohle řekl/a dobře.“

Samostatnou skupinou a v jistém smyslu extrémním případem apollinských politiků jsou pak takzvaní proceduralos (za tento geniální pojem děkuji sociologu Janu Sládkovi), pro něž je největším hříchem sebemenší porušení jednacího řádu či stanov, které samozřejmě znají celé zpaměti.

Ačoli se se střety těchto osobností v politice setkáváme v podstatě všude, nejvýrazněji je to podle mě vidět u stran se silně rozvinutou vnitřní demokracií, které mají svým charakterem blízko k občanskému aktivismu, zejména u stran pirátských a zelených a dává to smysl. Občanský aktivismus je ideálním odbytištěm dionýských osobností; lidí, kteří s něčím nesouhlasí, zakousnou se a nepustí, jdou přes mrtvoly, nepřátele kopou do zadků a nakonec zvítězí. V tom je právě jejich největší síla pro politiku, v této tvrdohlavosti a neústupnosti, ze svých cílů nikdy nesleví, své ideály odmítají kompromitovat, jsou schopní výkonů, nad nimiž apolliňané jen obdivně kroutí hlavami, problém však nastává, když spolu mají spolupracovat. Dionýsané totiž mají tendenci se vymezovat i proti svým kolegům a spolustraníkům, špinavé prádlo perou vždy na veřejnosti a rádi otevřeně pálí do vlastních řad. V jejich očích je to způsob, kterak stranu zdokonalit, donutit jí být lepší, čistší, krásnější a na tom není nic špatného. Pokud se tedy nezeptáte apolliňanů, ti každé takové vyjádření vnímají jako bolestivý útok na skupinu jako celek, jako zlovolnou snahu o destabilizaci a jako bezohledný egoismus. Hned v tu chvíli se jim před očima objeví živé obrazy všech těch dobrých lidí, kterak říkají „Já mám k vaší straně blízko a rád bych jí i volil, ale osobnost XY je pro mě zkrátka nepříjatelná“ a jdou na ně mrákoty. Podmíněným reflexem je v tu chvíli panická snaha o znovunastolení rovnováhy, snaha tento nežádoucí extrém ututlat či zadupat do země. Takové jednání však na dionýsana působí jako rudý hadr na býka, cítí útok na svou osobní integritu, cítí totalitní praktiky cenzury a zastrašování, logickým řešením je pro něj na tuto nestoudnost veřejně upozornit, což apolliňané považují za další útok na celek a tak dále a furt dokola. Kruh útoků se uzavírá a s každou otáčkou zesiluje a zesiluje, až to nakonec skončí průšvihem.

Nitro Pirátů příliš neznám, ale jsem si jist, že právě spor apollinského a dionýského principu stál u každého štěpení Strany zelených a právě on je klíčem k pochopení, proč jsou „odpadlíci“ SZ takřka vždy nadále politicky aktivní a nezřídka velmi úspěšní, proč jsou právě oni jejími nejzarytějšími kritiky. Úspěšní bývají, protože jako dionýsané na to mají vlohy a odhodlání, kritiky bývají, protože v nich nadále zůstávají bolestné vzpomínky na „totalitní praktiky“ zelených souputníků.

A jaké já navrhuji řešení? No přeci to samé jako Ruth Benedictová, kulturní relativismus. Apollinský a dionýský princip jsou ze zásady odlišné, ale ani jeden není dobrý nebo špatný, jsou to prostě jen jiné cesty k dosažení téhož. My apollóňané bychom si měli uvědomit, že s těmito lidmi přicházíme o ty nejlepší z nás, že s Korytářem, Markem, Hollanem a Bartíkem bychom byli nesrovnatelně silnější, že když vykopeme Čáslavku nebo Stropnického, odstraníme tím pro pár lidí důvody, proč nás nevolit, ale pro mnohem víc lidí odstraníme důvody, proč nás volit, kterými je pro ně právě práce těchto dionýsanů, staneme se stranou, která sice nikomu moc nevadí, ale taky nikdo necítí potřebu jí podporovat. Dionýsané by si měli uvědomit, že my je nechceme ponižovat ani omezovat, že jen máme strach o obraz strany jako celku. Že po vás nežádáme, abyste slevili ze svých ideálů a cílů a už vůbec nejsme vedeni snahou vás osobně poškodit, že si vaší práce vážíme, ale jsme sakra všichni na jedné lodi, my všichni se jí snažíme držet nad hladinou a když do nás kopete, tak nás to bolí. Oběma stranám by zkrátka prospělo více respektu k faktu, že ostatní lidé jsou jiní, ale to neznamená, že jsou horší.

Proceduralos si nemusí uvědomovat vůbec nic, ti dobře vědí, že nás všechny štvou...