Jaká zobrazení Afriky jsme v Česku i jinde na západě zvyklí vídat? Zalistujme českými médii. Děti pálící odpadky na předměstí Akry. Zubožené prostitutky na předměstí Nairobi. Hladomor v Somálsku. Nebo že bychom zašli do Karolina na výstavu World Press Photo? Přeplněné věznice v Sierra Leone. Nelegální potraty. A opět hlad, tentokrát v Nigeru.

Tyto a podobné obrazy, ať už vytvořené perem nebo fotoaparátem, sledují do větší či menší míry několik stereotypů:

  • Afrika je místo plné chudoby, válek a neštěstí.
  • Afričané nejsou aktéři ale pasivní oběti čekající na to, až je někdo zachrání.
  • Hrdinou je bílý muž nebo žena, co pochopí, že v Africe se děje zlo, a rozhodne se to změnit nebo o tom alespoň zpravit svět.

Každých 60 sekund v Africe... ... uplyne minuta.


Máloco splňuje tyto stereotypy tak dobře jako slavné video Kony2012, vyzývající obyvatele západního světa k zásahu proti ugandskému partyzánskému vůdci Josephu Konymu. Sympatický Američan Jason Russell v něm svému malému synovi vypráví o příběhu mladého Uganďana Jacoba, který byl unesen Konyho vojáky, ale podařilo se mu od nich utéct. Nigerijsko-americký spisovatel Teju Cole v časopise The Atlantic video chytře komentuje:

"...jakožto spisovatel jsem citlivý na moc příběhů. Když Jason Russell ... ukazuje svému rozzářenému blonďatému klučinovi fotografii Josepha Konyho jako ztělesnění zla (zamračený černý muž) a svého přítele Jacoba jako představitele bezmoci (sympatický Afričan), přemýšlím, jak se pak Russellův chlapeček může naučit rozeznávat jemnější odstíny v životech druhých, obzvláště těch jiné rasy. Jak může tento chlapec kdy porozumět, že lidé samostatně jednají? Že jejich právo na život zahrnuje i právo na sebeúctu?"

Čtyři afričtí mladíci podobné téma pojímají s humorem. V následujícím videu vysvětlují, jak je zobrazují Hollywoodské filmy.

I Kony2012 ovšem může těžko konkurovat zpěvákovi Bonovi z irské skupiny U2, ze všech celebrit zdaleka nejhlasitějšímu zastánci západní pomoci Africe. Na konferenci Ted Talks se mu podařilo během půlhodinového vystoupení na téma Afriky necitovat Afričana více než jednou (když zmínil přezdívku, kterou mu daly africké děti) a nezmínit jedinou aktivitu provedenou Afričanem (vyjma toho, že každý den jich 6500 umře na AIDS a 9500 se nakazí virem HIV). Afriku nazval hořícím kontinentem. Jeho nikoliv argumenty podpořeným tvrzením, ale základním předpokladem bylo, že jen západní požárníci mohou požár uhasit. A celé jeho vyprávění bylo příběhem Bonova prozření a příběhem, aby se stateční Američané a Evropané záchranou Afriky zapsali do dějin. Všimněte si výběru slov. Přinejmenším na dvou místech nelze ovšem s Bonem než souhlasit. To když říká, že se jedná o "nevídanou hrozbu lidské důstojnosti a rovnosti" a že "tento způsob přemýšlení uráží intelekt v této místnosti".

V poslední době jsem si oblíbil následující citát (bohužel nevím od koho): problémem stereotypů není, že by neříkaly pravdu, ale že neříkají celou pravdu. Ano, v Africe jsou války (v dekádě po roce 2000 asi ve 4 zemích z 49), případy extrémního hladu (Niger 2005-2006, Somálsko a okolní země 2011) a epidemie HIV. V Africe je ale také sedm z deseti nejrychleji rostoucích ekonomik světa, třetí největší centrum filmového průmyslu na světě, stateční lidé bojující s korupcí za okolností ne nepodobných těm českým, úspěšní podnikatelé a rostoucí střední třída.

Dobře, západní média a organizace zobrazují Afriku příliš negativně a pasivně. Není to ale celkem neškodná a přijatelná cena v porovnání s penězi, které díky tomu charitativní organizace a vládní agentury vyberou na stavbu škol a nemocnic?

Ugandský novinář Andrew Mwenda si myslí, že ne. Na stejné konferenci jako Bono, jen o dva roky později se ptá, zda máme známého, který zbohatl z milodarů nebo zemi, která zbohatla z rozvojové pomoci. Zdrojem bohatství je příjem a ten pochází z podnikání nebo ze zaměstnání. K nim je zase zapotřebí dobré právní prostředí a tržní podmínky. Ty ale podle Mwendy podemílá skutečnost, že africké vlády nepotřebují vybírat daně od svých občanů, protože odstávají peníze od západních dárců. Vlády pak nemají zájem diskutovat s domácími podnikateli o zlepšení podnikatelského prostředí a raději tráví čas v naslouchání protichůdným názorům stovek západních organizací. Stereotypní zobrazování Afriky na západě přispívá k záplavě nekoordinované zahraniční pomoci podrývající odpovědnost vlád proti vlastním občanům, odstrašuje potenciální zahraniční investory a obchodní partnery a v samotných Afričanech vyvolává skepsi a pasivitu.

Přesvědčení, že Západ musí změnit své vnímání Afriky, s Mwendou sdílí i Ngozi Okonjo-Iweala, charismatická nigerijská ministryně financí, držitelka titulů z Harvardu a MIT a nedávná, bohužel neúspěšná kandidátka na prezidentku Světové banky. Jedno z jejích dvou vystoupení na Ted Talks je příznačně nazvané "Pokud chcete pomoci Africe, podnikejte tu".

Pokud se v tomto článku nevyjadřuji jasně, doporučuji poslechnout si Mwendu nebo Okonjo-Iwealu a po nich kousek Bona. Kontrast mezi jejich vystoupeními vystihuje, co se snažím sdělit.

Jestliže ale západní zpravodajství často vykresluje Afriku příliš černobíle, nerad bych stejnou chybu udělal ve svém vnímání tohoto zpravodajství. I na World Press Photo se mezi cákanci krve objevily světlé výjimky. Proto uzavřeme článek s Joséphinou Nsimba Mpongo, cellistkou Kinshaského symfonického orchestru, na vítězném snímku kategorie Umění a zábava.