Vláda nastínila svou představu řešení problému zvaného fotovoltaika, ke konečné versi se ale nedobrala. Tápání je v komentářích většinou zdůvodňováno složitostí jednání, v nichž se střetávají dva konkurenční návrhy ze dvou politických stran. To je ale jen jeden důvod, a to ten méně podstatný. Podstatnější je, že vláda řeší problém, který dobré řešení nemá. Fotovoltaických elektráren vzniklo či do konce roku ještě vznikne zkrátka moc - jejich instalovaný výkon bude odpovídat zhruba jedenapůl bloku Temelína. Ať chceme či nechceme, všechny budou po následujících 15 let dodávat do distribuční sítě drahou elektřinu, za níž my všichni koncoví spotřebitelé žijící v Česku zaplatíme. Na výběr máme pouze, jakou část zvýšení zaplatíme v příštím roce a jaká nám zbude do let následujících, a kolik zaplatíme přímo ve formě elektřiny a kolik formou vyšších daní či v ceně jiných výrobků a služeb. Odhlédněme na chvíli od politické dimenze problému, tedy, že (parafrázuji) desetiprocentní zdražení elektřiny pro domácnosti je ještě akceptovatelné a jedenáctiprocentní zdražení už ne. Odhédněme od hlasitě ventilovaných požadavků různých zájmových skupin. Pak nám zbude na úrovni ekonomiky jediný aspekt hodný sledování: zda budou solární dotace hrou s nulovým součtem, nebo-li zda se kvůli nim nesníží v tuzemsku vytvořené hodnoty. Nulového součtu by mělo být dosaženo, kdyby solární investoři své tučné zisky reinvestovali v tuzemsku a zároveň kdyby zdražení elektřiny nevedlo konzumenty energie z průmyslu k uzavírání jejich tuzemských provozů. Že obojí nebude splněno stoprocentně, je nasnadě. Zároveň je ale zřejmé, že snaha vlády ex-post korigovat mechanismy vtělené minulými politickými reprezentacemi do zákona může těžko znamenat víc než vytloukání klínu klínem. O co více se vláda rozhodne administrativně omezit zdražení elektřiny, o to větší deformace stávajícího prostředí bude muset zvolit. Není třeba dodávat, že deformace hrozí ekonomickými ztrátami do budoucna. Ze tří navrhovaných vládních opatření lze jediné označit za nekontroversní. Poplatky za vynětí ze zemědělského půdního fondu mohou účinně zabránit vzniku nových elektráren, které (byť by již inkasovaly nižší dotace) by problém nadměrné dimenze fotovoltaiky zhoršovaly. Zároveň je ale toto opatření prevencí budoucích požárů, nikoliv likvidací požáru stávajícího. Problémem sážkové daně z vyrobené solární energie je její retroaktivita. Nejde jen o to, že stát nebude a nemůže umět zatížit provozovatele elektráren „spravedlivě“ ve vztahu k výnosnosti jejich investic. Nejde jen o to, že budou hrozit arbitráže s nepředvídatelným fiskálním dopadem, který opět zaplatíme my všichni daňoví poplatníci. Největší škoda může vzniknout na renomé stabilního podnikatelského prostředí, kvůli čemuž klesne atraktivita země jakožto příjemce i nesouvisejících (a nedotovaných) investic. Prodej emisních povolenek je sice legitimním opatřením, jeho výsledkem ale bude pouhé přerozdělení peněz od velkých (energetických) firem k ostatním ekonomickým subjektům. Výsledkem pro první skupinu nepochybně bude jejich nižší schopnost a ochota investovat v české ekonomice. Zároveň, protože se prodej povolenek týká až roku 2013 a následujících, zůstane z operace ve státním rozpočtu příštího roku mnohamiliardová díra. Nabízí se tedy otázka, s jakou vehemencí se vláda má do řešení neřešitelného problému vůbec pustit. Nejen v ekonomické politice platí, že jedna chyba plodí další a že méně je někdy více.