Venku se již setmělo, ale děti, účastnící se tzv. adaptačního kursu před nástupem na střední školu, čeká ještě jedna hra. Instruktor, vyžadující tykání mezi dětmi a středoškolskými pedagogy, příjemně znějícím, ztišeným hlasem vysvětluje její pravidla. Hra začíná. Kdo souhlasí se sebevraždou, postaví se na určené místo, kdo sebevraždu odmítá, postaví se na opačnou stranu. Instruktor vybírá zástupce z každé skupiny, jenž má svoje stanovisko hájit. Následuje potrat. Zatímco v případě sebevraždy či trestu smrti byly skupiny početně vyrovnanější, stoupenců potratu už je výrazně víc. Natož pak užívání antikoncepce. Poněkud však překvapí, když v otázce manželské nevěry zůstává na straně odpůrců již jen jediná studentka. A zůstává tam téměř osamocena i po zbytek „hry“. A témata, předložená instruktorem dětskému kolektivu k posouzení, začnou přestupovat hranici, věcně spojovanou s trestní odpovědností za ohrožení mravní výchovy mládeže. Děti se nyní mají vyjádřit k tomu, zda souhlasí se sledováním pornografických filmů a striptýzem. A co takový homosexuální styk? Také prima? A hra graduje dotazem, zda je dobrý skupinový sex. Patnáctileté slečně, stojící po většinu hry proti své třídě, nejde na rozum, jak taková hra může přispět ke stmelení skupiny, stojící na prahu společných čtyř let studijního života. A proč ještě dříve, než si zapamatuje jména svých spolužáků a zjistí, jaké má kdo zájmy, musí vědět, kdo nemá problém s análním či skupinovým sexem. Každý, kdo užívá zdravého rozumu, ví, že tato hra nemohla přispět ke skutečnému poznání jejích aktérů. Postavit se proti většinovému mínění dokáže jen někdo, kdo má pevné zásady a silnou vůli. A kdo je natolik zralý, aby dokázal plout proti proudu. Většina však jedná tak, jak to od nich „veřejné mínění“ očekává. Možná by se někteří také postavili proti převládajícímu konzumnímu pojetí sexu, kdyby se nebáli, že budou svému okolí pro smích. Že budou v lepším případě za impotentní staromilce, v tom horším za bigotně založené extremisty. Pracovníci agentury, kteří takové hry provozují, nemají mezi cizími dětmi co dělat. Měli by přijít o práci a spolu s nimi i příslušná agentura. Hra, při níž dospělý instruktor stimuluje ve skupině adolescentů atmosféru mravy či jen pouhým přirozeným studem neregulované sexuální svobody, je přinejmenším verbální a psychickou formou pohlavního zneužívání mládeže. Ministr školství Josef Dobeš by si měl na činnost tzv. zážitkových agentur důkladně posvítit. Jím spravované ministerstvo vydává těmto soukromým společnostem akreditaci, jež jim otevírá možnost poskytovat svoje služby školám, a tak jim usnadňuje přístup k penězům. Ministerskou akreditaci k provozování „metodických kursů“ má i agentura Signum, jež tuto hru na akcích s dětmi pořádá. Rodiče i školy, jež s výše uvedenou praxí nesouhlasí, mají právo vědět, komu se obloukem vyhnout. 
Autorem fotografie je Jan Vorka.
