Nová Rada a kafemlejnek

V úterý vyšel v Lidových novinách článek s názory členů nově jmenované Rady pro výzkum, vývoj a inovace na metodiku hodnocení výzkumných výsledků, přezdívanou kafemlejnek. Protože se do novinového textu nevejde všechno, využívám tohoto prostoru k uvedení svých plných odpovědí na položené otázky. Některé se objevily v Lidovkách už minulý týden ve článku seznamujícím s novou Radou.

Čeho chcete během svého působení v Radě pro výzkum, vývoj a inovace především docílit?

Chtěl bych, aby se z Rady stal důvěryhodný orgán, který je schopen dávat politikům kvalifikovaná doporučení. Aby Rada přispěla k tomu, že každý v naší zemi by si mohl snadno zjistit, odkud, jak, kam a proč tečou veřejné prostředky určené na podporu výzkumu. A pokud by měl někdy nastat úplně ideální případ, tak aby jak ti, co ty peníze dávají, tak ti, kteří je přijímají, byli rádi, že tomu tak je.

Měla by se nějak změnit podpora aplikovaného výzkumu (její výše, forma atd)?

Určitě by se mělo přestat s institucionálním financováním na základě bodů za vykázané "prototypy", "funkční vzorky", "metodiky" i za patenty. To vede k výkaznictví neuvěřitelného smetí. Výzkum, který produkuje takovéto výsledky, by měl být placen firmami, kterým přinese zisk. Stát by měl tuto formu výzkumu podporovat jiným způsobem - daňovými úlevami či asignacemi. To sice již do jisté míry dělá - firma si náklady na svůj výzkum může daňově odečíst dvakrát. Ale měla by mít možnost si je podobným způsobem odečíst i když si výzkum koupí například u školy či výzkumného ústavu. Nebál bych se jít ještě dále - namísto snížení daňového základu přímo snížit daň o částku, za kterou si firma koupí výzkum u výzkumné organizace. Rozumný je i německý systém financování Fraunhoferových institucí: k částce, kterou výzkumný ústav získá ze zakázky od firem, jí přitečou veřejné finance - tuším v poměru 60% soukromých ku 40% veřejných. Je potěšitelné, že podobné myšlenky se dají najít i u některých politiků, kteří nás před volbami nezahrnují jen bezobsažnými frázemi, ale skutečně nad touto problematikou přemýšlejí.

Má se změnit nebo zcela zrušit kritizovaná metodika hodnocení vědeckých institucí?

Musí se změnit - přinejmenší co se týče výše zmíněných "aplikovaných" výsledků. Změna je nutná i u výsledků, za které se dostávaly body paušálně, bez ohledu na kvalitu - tedy například za knihy. S kompletním rušením metodiky bych ale nespěchal. Pokud se podíváme na její výsledky měřené podle publikací v prestižních mezinárodních časopisech, bodování velmi dobře koreluje s tím, jak je to které pracoviště ve výzkumu silné.

Přestože "kafemlejnková" metodika nikdy nemůže být dokonalá, je otázkou, co použít místo ní, pokud bychom ji s okamžitou platností zrušili. Řada lidí dnes volá po hodnocení evaluačními komisemi. Jsem poněkud skeptický, že lze něco takového ze dne na den zavést a hned to bude bezchybně šlapat. V Británii před časem rozjeli jeden evaluační systém (Research Assessment Exercise), který nyní opouštějí a zavádějí nový (Research Excellence Framework), přičemž mnozí si nadále stěžují na neuvěřitelnou byrokratičnost. Komise složená z lidí určitě rozezná kvalitní výsledek od balastu lépe, než by to udělal stroj počítající impaktní faktory. Ale vždycky to budou lidé, kteří mají své oblíbenější a méně oblíbené kolegy, své preferovanější a méně preferované směry výzkumu. Poctivě zhodnotit něčí práci je nesmírně náročné. Budou kvalitní hodnotitelé, kteří sami jsou špičkovými výzkumníky, ochotní jít ztrácet svůj drahocenný čas hodnocením nekvalitních institucí? Nedopadne to tak, že kvalitní experti zajedou zhodnotit své kolegy na kvalitní pracoviště, ti méně kvalitní přijedou vypít kafe a sníst chlebíčky na nekvalitní instituce a na závěr se v reportech dočteme, jaká tu máme v zemi jen samá špičková pracoviště?

Co by měla nová Rada dělat zásadně jinak než ta stávající?

Chtěl bych, aby se konání Rady stalo transparentnější a chtěl bych, aby se Rada chovala jako poradní, nikoliv jako politický orgán. To první například představuje důsledné zveřejňování zápisů z jednání tak, aby bylo zřejmé, na základě jakých argumentů se dospělo ke konkrétním závěrům. To je předpokladem k tomu, aby se Rada mohla stát důvěryhodným tělesem.

Druhý bod by měl představovat skoncování s dosavadní neřestí, že se v Radě formovaly jakési hlasovací koalice, kdy jedna zájmová skupinka přehlasovala druhou a ta pak brečela, jaké je to spiknutí. Rada by měla především usilovat o dosažení konsensu. Pokud se to nepodaří, měla by mít možnost podat vládě návrh v alternativách. Jen politik má mandát udělat politické rozhodnutí. K takovým patří i to, jakým způsobem alokovat finance na různé typy výzkumu, jestliže odborníci sami se na tom neshodnou. Každý člen Rady pak bude muset zvažovat, zda se přikloní k většinovému stanovisku, vůči kterému má určité výhrady, nebo zda bude investovat své úslilí k vypracování alternativního návrhu. Dokážu si představit, že rada předloží dva konkurenční návrhy, každý s detailně zpracovanými analýzami a na politikovi bude, aby jeden z nich vybral. To by mělo několikerý pozitivní efekt: politik by byl nucen se s materiály skutečně seznámit a zvážit případné dopady svého rozhodnutí - namísto alibistického schovávání se za jednoznačné "doporučení expertů". Kvalita materiálů, které Rada předkládá politikům, by také vzrostla: každá názorová strana by musela předložit co nejpádnější argumenty namísto dosavadního pohodlného přehlasovávání oponentů. A konečně - protože by podkladové materiály obou názorových směrů byly veřejně dostupné, vědecká komunita by měla možnost rozcupovat případný šlendrián.

V čem by se naopak mohla Rada v novém složení od té stávající inspirovat?

Občas se jí podařilo najít v sobě kuráž stát si i za nepopulárním rozhodnutím, o kterém byla přesvědčená, že je správné. Cením si, když někdo dokáže uhájit svůj postoj, přestože mu ostatní nasazují psí hlavu a dští na něj síru.

Jak jste spokojen s poměrným zastoupení průmyslníků, lidí z vysokých škol a akademiků v Radě?

Těmi počty se nijak nezabývám, nemělo by to být o sčítání hlasů jako v parlamentu. Uvítám, když to budou lidé, kteří jsou ochotní vyslechnout názor druhého, když se budou trpělivě snažit hledat řešení a když se narazí na potíž, vydrží bez zášti jednat třeba do půlnoci nebo déle. Pokud takoví budou průmyslníci, klidně jich může být víc - zatímco většinu názorů lidí z vysokoškolského a akademického prostředí myslím znám, pohled průmyslníků by mě zajímal nejvíc.

Třeba teď jsem zrovna v Dánsku u kolegy, jehož výzkumnou skupinu z největší části financuje projekt z prostředků soukromé společnosti. Ta má roční zisk asi 400 mil. EUR, z něhož 45 mil. věnuje na podporu výzkumu. Jde o farmaceutickou firmu a podporuje různé projekty základního výzkumu - v případě mého kolegy v oblasti teoretické fyziky, která by snad mohla v horizontu desítek let přispět ke vzniku kvantového počítače. Platí díky tomu o něco nižší daně, ale také si uvědomují, že podporou kvalitních univerzit si zajišťují přísun vysoce kvalifikovaných tvůrčích pracovníků, po kterých je u nich hlad i v době krize a zvýšené nezaměstnanosti. Velmi by mě zajímal názor našich průmyslníků, co udělat, aby to u nás fungovalo podobně.

Máte již nyní výhrady k některým členům nové Rady?

Asi by nebylo ani diplomatické ani konstruktivní, kdybych výhrady vůči těm, se kterými se budu muset snažit hledat konsensuální řešení, ventiloval prostřednictvím tisku. Takže - i kdybych měl, tak Vám to neřeknu:-)

Tomáš Opatrný, Aarhus, 11. 5. 2010