Víkendový summit EU je v těchto pro finanční trhy a politickou elitu obtížných chvílích vnímán hlavně optikou, zda se podaří zabránit bankrotu státních financí Řecka, případně dalších zemí, a co to bude stát. Z dlouhodobého pohledu je ale neméně důležitý další aspekt dohodnutého záchranného balíku. Evropská unie učinila zásadní krok ke své fiskální integraci.

Finanční krize naplno odhalila kritický nedostatek v současném uspořádání eurozóny, na nějž mnozí ekonomové již dlouho upozorňovali. Totiž, že měnová unie nemůže dlouhodobě existovat bez společné fiskální politiky. Ale zatímco v klidných dobách nebyla mezi členskými zeměmi k těsnější integraci vůle, řecká odysea dodala takovému procesu novou dynamiku.

Stávající krok je jen nepřímý, má ale zásadní význam. Účastníci se dohodli na zřízení fondu na pomoc členským zemím v problémech, který si na kapitálových trzích půjčí až 440 miliard eur, za něž budou členské země ručit. Země tedy nemusejí do Bruselu poslat ze svých prostředků v této fázi ani euro, dramaticky ale stoupne v jejich účetnictví objem poskytnutých garancí. Tento údaj obvykle méně hýbe finančními trhy než přímé veřejné zadlužení, zejména ratingové agentury si jej ale rovněž všímají. Pro představu ohledně velikosti uvedené částky: kdyby došlo k úplnému vyčerpání fondu (což nemusí nastat), musely by státy EU v příslušném roce téměř zpětinásobit své odvody do společné pokladny EU proti stávajícímu poměru těsně nad 1% jejich národního HDP.

Aby nezůstal první krok jen viruální hrou s miliardami, musejí záhy následovat další. Fiskální disciplína se (přinejmenším v eurozóně) musí stát kontrolovatelnou a vynutitelnou. V praxi to znamená – přiznejme si – směřování k politické intergaci EU. Ale právě kvůli absenci uvedených atributů se eurozóna dostala na pokraj svého kolapsu. Motivace najít řešení se nyní radikálně zvýšila. Potenciální hříšníci se brzdou řešení nestanou – nemají totiž příliš na výběr. Státy tvrdého jádra EU budou nyní vnímat daleko citlivěji hlas svých, vůči EU pesimističtěji naladěných občanů. Výsledkem může být vznik poměrně přísných pravidel.

Nové nastavení fiskálních kritérií je nutné i k tomu, aby finanční trhy přestaly počítat s bankrotem některých zemí EU jako s reálnou možností. Budou-li ale taková kritéria přijata a vzbudí-li důvěru, může to vyvolat podstatné změny v ceně financování státního dluhu. Dluhopisy zadluženějších zemí budou považovány za mnohem bezpečnější než v současnosti, což citelně sníží výnosové prémie jimi vydávaných dluhopisů proti Německu, které je považováno na trhu za srovnávací základnu. Nutno dodat, že finanční trhy zřejmě zohlední i garance v účetnictví dlužnicky bezpečnějších zemí, což jejich emise dluhopisů mírně prodraží proti situaci, kdy by garance nevznikly.

Jakým způsobem dopadne nová dynamika v uspořádání EU na Česko, jakožto nečlena eurozóny? Hlavním sdělením ministra financí účastnícího se jednání bylo, že budou záruky novému fondu poskytovat jen členové eurozóny, zároveň ale připustil, že pomoc může být určena i pro ostatní členy EU. V tom je zřejmá nekonsistence. Vývoj bude nejspíš směřovat k povinné účasti v projektu členů eurozóny, zatímco ostatní země dostanou na vybranou. Kupříkladu Švédsko, ač země s vlastní měnou a zdravými veřejnými financemi, se k účasti v projektu již neformálně přihlásilo.

Zříkat se účasti by s sebou pro Česko neslo dvě rizika. Předně jde o náklady na financování tuzemského dluhu. Ty by nemusely být v klidných dobách vyšší než u zemí pod „ochranným deštníkem“. V případě jakékoliv turbulence na finančních trzích, ať už zaviněné stavem financí v Česku či jinde, by ale vedl k vysoké penalizaci Česka za jeho nechráněné pozice. Na místě je příměr k nepojištěnému lyžaři na horách. Malá okamžitá úspora může být přeměněna v obrovský budoucí náklad. Druhé riziko pak spočívá ve ztrátě možnosti kontrolovat vývoj v EU, pokud včas nenaskočíme do rozjíždějícího se vlaku. Výraz „periferie“ získal v posledních měsících dost pejorativní nádech, aspoň se ale dosud netýkal země uprostřed kontinentu.