Západní civilizace a demokracie vůbec je zranitelnější víc, než bychom si přáli. Éra klidu a blahobytu se ve svůj opak dokáže obrátit nečekaně rychle.
Není to tak dávno, co se i české firmy předháněly v boji o zaměstnance, výroba jela naplno, nezaměstnanost byla na historickém minimu, i absolventi škol bez praxe si mohli vybírat a za plat pod třicet tisíc odmítali vstát ráno z postele.
Světová finanční krize vše obrátila naruby – lidé se o práci bojí, nezaměstnanost v Česku atakuje deset procent, ve Španělsku šplhá dokonce k dvaceti procentům. Výdaje domácností všeobecně klesají, vývoz kulhá, firmy krachují, vlády musí dotovat ekonomiku.
A některé státy se kvůli nenažranosti posledních let a víře, že život na stále rostoucí dluh je přece normální, ocitly na pokraji bankrotu.
Čerstvá ryba na talíři
Hroutí se i jiné jistoty. Třeba přesvědčení, že každý den můžu dostat do vázy na stole čerstvé květiny z Afriky, na talíř nedávno ulovenou rybu třeba z Portugalska, nebo že se pohodlně a rychle přesunu během pár hodin kupříkladu z Prahy do Athén.
Stačí výbuch sopky kdesi na Islandu a civilizace postavená na rychlém přesunu čehokoli kamkoli během pár hodin se rychle ocitá v problémech. Na něco takového zkrátka nejsme zvyklí. Normální přeci je, když věci fungují.
Co kdyby se ale takhle nelétalo třeba měsíc? Co kdyby mrak ze sopky byl takový, že by slunce prokukovalo jen skrze opar a kyselou mlhu, úroda hnila, půdu by zamořily oxidy síry, dobytek by hynul a lidé umírali?
Zní to jako katastrofické sci-fi, ale například podle geologa Václava Cílka se přesně tohle v lidské historii už párkrát stalo. Strategické zásoby potravin většiny vlád přitom stačí sotva na měsíc. Další kapitoly tohoto sci-fi? Prudké zdražení potravin, ochranářská politika států, zhroucení trhů, hlad, rabování, chaos…
Zranitelnost demokracie a snadnost, jak rychle může navenek celkem poklidný stát padnout finančně na dno a zamířit vstříc chaosu, je vidět na současném Řecku.
Z (prozatímního) klidu střední Evropy teď vypadá Řecko jako divoký Balkán, Řekové jako hlupáci, kteří nechápou, že si dosud žili nad poměry a musí sami chtít s tím něco dělat. Zprávy z místa ukazují, že to tak jednoduché nebude.
Šance se chopila krajní levice, komunisté a radikální odbory. Demonstrace proti nezbytným reformám jsou stále násilnější.
Další vývoj v „našem sci-fi“ by klidně mohl vypadat i takhle: V odpovědi na násilnosti a anarchii stát ukáže sílu, policie výrazně přitvrdí, upraví se zákony, upevní se kontrola, omezí lidská práva, rozjede se preventivní zatýkání; stát - bez ohledu na členství v jakékoli nadnárodní či transatlantické struktuře – zkrátka zavede některé totalitní praktiky.
A ti, co chtějí žít v poklidu, mu za to ještě poděkují.
Jak namíchat koktejl
Už teď se západní demokracie a lidé v nich v zájmu prevence terorismu dobrovolně vzdaly části svých svobod. Výdaje na bezpečnost rostou, policejní pravomoci jsou větší, kontroly přísnější, přístup k osobním údajům snazší, na každém kroku nás sledují kamery.
Přijít o svobodu a demokracii v podobě, na niž jsme si i my v Česku za ty dvě dekády rychle zvykli, je prostě mnohem snazší než si většina z nás myslí. I to, co pořád vypadá jako sci-fi se totiž může naplnit.
Stačí jen správně namíchat jedovatý koktejl složený z prvků náhody, přírodní katastrofy, strachu, mizerné ekonomiky a neodpovědné politiky.
