Kvůli ´nemocnému muži Evropy´ se nyní otřásá důvěra v ekonomiku EU a její společné měně. Na nedělním setkání se ministři financí států EU dohodli na záchranném balíčku v hodnotě 500 miliard eur, který má zabránit rozšíření ´nákazy´ dluhové krize do dalších států EU. Takto rozsáhlý plán přichází na poslední chvíli, kdy již je důvěra v euro silně oslabena. Opožděné řešení řecké krize opět poukazuje na smutný fakt, že představitelé EU a členských států v mnohém postrádají propracované strategie, které by počítaly i s negativními scénáři.

Jako příklad může posloužit období beznaděje, které následovalo po odmítnutí ústavní smlouvy EU referendy ve Francii a Nizozemsku roku 2005. Při ratifikaci se nepředpokládalo, že by nějaký stát smlouvu odmítl ratifikovat, a proto byli představitelé EU šokováni a nastalo po odmítnutí smlouvy pouze období ´reflexe´, během kterého se představitelé zemí EU a Brusel pokusili vymyslet, jak pokračovat dál. Jelikož nebyl vytvořen žádný alternativní scénář, tak se nakonec přišlo s po pár měsících s´Plánem D´ oznámeného pří návštěvě Barrosy v Praze, který nastalou situaci řešil opožděně a velmi chabě.

Dalším příkladem jsou kodaňská kritéria přijatá v roce 1993 určující podmínky, které musí kandidátské země usilující o vstup do EU splnit. Tato kritéria jsou velmi vágní co se týče formulací a postrádají jakékoliv geografické vymezení, a tudíž pak nastávají situace, kdy země jako Turecko či Kazachstán jsou na vážkách, zda mohou patřit do EU či nikoliv. 

Opět dalším příkladem je pro někoho zarážející skutečnost, že až do přijetí Lisabonské smlouvy nebylo možné vystoupit z EU. Pochybuji, že by měl někdo zájem neumožnit členům vystoupit z tohoto integračnímu uskupení; možná je proto velmi prostý důvod a to ten, že nikoho z představitelů EU možnost, že by chtěl nějaký stát v budoucnosti vystoupit z EU, ani nenapadla. 

V současné době je však nejpalčivějším problémem EU zajištění stability eurozóny. Bylo to především Německo, pro které bylo přijetí eura velmi bolestné. Německo se po desetiletí pyšnilo stabilitou své marky a jen po delší době se nechalo přesvědčit, aby tuto stabilní měnu vyměnila za novou měnu euro s nejasnou budoucností. Bylo to Německo, které požadovalo striktní kritéria pro přijetí eura - tzv. Maastrichtská kritéria. Ač jsou tato kritéria předmětem mnohaletých sporů (jedni tvrdí že jsou příliš přísná, druzí, že příliš měkká), jejich striktní dodržování by bylo zajisté prospěšné. Když vyšlo najevo, že Řecko ukazatele své ekonomiky zfalšovalo aby mohlo vstoupit do eurozóny, tak představitelé eurozóny zaujali smířlivé stanovisko a Řecko z něj již nevyloučili - přitom bylo všem zřejmé, že Řecko bude pro eurozónu kvůli stavu své ekonomiky velkou zátěží. 

Maastrichtská kritéria dlouhodobě porušují i jiné státy, avšak nenesou za to žádné důsledky. Neexistence trestu pro viníky a alternativního scénáře jak s nimi dále postupovat, se dá považovat za ´cestu do pekel´ pro celou eurozónu. Vinit však za toto pouze EU je zavádějící. Jsou to představitelé států EU, kteří se do značné míry podílejí na chodu celého EU a přes poslance v evropském parlamentu dokonce i každý občan členského státu EU. Záchranný balíček je krok správným směrem, avšak neřeší zásadní problém nedostatku dlouhodobé strategie a důmyslného plánování, které počítá i s negativními scénáři.