Příznivci daňové progrese argumentují jednoduše – daňová progrese je prostě normální. Většina států světa skutečně daní fyzické osoby progresivní sazbou na principu čím vyšší příjem, tím vyšší sazba daně. Argument, že ji najdeme ve většině civilizovaných zemí, však sám o sobě není přesvědčivým důkazem o správnosti progresivní daně. V řadě zemí najdeme AIDS, drogy nebo víno, které je cítit korkem…, a nikdo nepochybuje o tom, že se jedná o jevy jednoznačně negativní.

Studovaní příznivci progresivní daně poukazují na uznávané ekonomické teorie. Progresivní daň lze nejlépe ospravedlnit teorií mezního užitku. Čím vyšší mám příjem, tím menší potěšení mi přináší další milión. Čím menší potěšení mi přináší, tím menší újmu představuje daň, která mě o jeho část obere. Pokud tedy platím z desátého miliónu daň (například) 45 %, trpím stejně jako poplatník, který platí z prvního miliónu daň 15 %. Je tedy spravedlivé, abych platil z desátého miliónů 3krát vyšší sazbu než méně majetný, protože trpíme stejně.

Političtí praktici prodávají progresivní daň stejně obratně chudým i bohatým. Chudého potěší, že bohatý platí daň trojnásobnou sazbou (fakt, že bohatý v absolutní výši často zaplatí tisícinásobek toho co chudý, už  nezdůrazňují). A co má z progresivní daně „bohatý“? (Uvozovky vyjadřují pochybnost, zda lze poplatníka pracujícího často 60 a více hodin týdně s ročním příjmem 1,2 miliónu Kč označit za bohatého.) Politický praktik to vysvětlí tím, že  bohatí ušetří za ochranku, která by je jinak musela chránit před rozlícenou chudinou, beroucí útokem jejich příbytky. Progresivním zdaněním se zajistí sociální smír, což vyjde levněji.

Každý člověk má právo vlastnit majetek. Daň není nic jiného než povinnost část majetku převést na stát. Stát potřebujeme. A ten musí svoji činnost z něčeho financovat, proto musíme platit daně. Všichni jsme si rovni (máme stejná práva, poslance, politické strany atd.), a tudíž bychom teoreticky měli platit stejné daně i v absolutní částce. Historie však dokazuje, že lidská společnost nemůže existovat bez určité míry solidarity.  Různé ceny služeb státu, spočítané z různého příjmu stejnou sazbou, proto dávají smysl. Tento princip (na rozdíl od daňové progrese) najdeme již v Bibli… Málokdo také pochybuje o tom, že do určité výše příjmu vůbec nedává smysl daň platit. Proto i v systému rovné daně jsou vždy dvě sazby, přičemž ta nižší je nulová. Solidarita spočívá tedy i v tom, že v důsledku odpočitatelných položek neplatí nízkopříjmové skupiny žádné přímé daně.

Empirickým výzkumem jsem neidentifikoval mnoho poplatníků, kteří by s rostoucím příjmem méně trpěli vyšším zdaněním. Proto mám pochybnosti o praktickém fungování výše uvedené teorie mezního užitku. Naopak současná daň ve výši 15 % mnohem méně motivuje k daňové kreativitě. Zvýšení daňových sazeb a sociálního pojištění navíc zasáhne pouze vyšší střední třídu. Opravdu bohatých (a tedy příjmů z kapitálu) se příliš nedotkne.

Daňová progrese však je – z určitého úhlu pohledu – dobrá věc:

i)                    Levicovým politickým stranám přinese návrh na zdanění „bohatých“ hlasy některých voličů, kterým vysoká sazba zdanění nehrozí.

 

ii)                   Vyšší zdanění udělá radost Německu, Rakousku a dalším evropským zemím, které drtí svoje rezidenty vysokými daňovými sazbami. Mnoho jejich daňových rezidentů do České republiky emigrovalo nebo se k emigraci chystá…, teď je pošleme zpět. A přijdeme o jejich daňové příjmy.

 

iii)                 V neposlední řadě tleskají daňoví poradci, pro které platí: vyšší daně + složitější zákon = vyšší příjem daňového poradce (před i po zdanění).