Půjčka-nepůjčka, situace s řeckým dluhem se začíná vyhrocovat. Misi Mezinárodního měnového fondu zastavil sopečný mrak, ale to je věc spíše symbolická než úplně podstatná.

Důležité je, že výnosy z řeckých dluhopisů nadále rekordně rostou (to znamená, že trhy záchrannému plánu nebo půjčce nevěří) a za druhé se každým dnem množí zástupy ekonomů a publicistů, kteří počítají a počítají, leč se jaksi nemohou dopočítat toho, jak by mohla schválená půjčka 30 miliard euro od států eurozóny a MMF stačit. Zatím bohužel nikdo nespočítal, že by stačit mohla. Argument, že má Řecko ještě více škrtat v nákladech a rychle, rychle ještě více zvyšovat daně, tedy ještě výrazně nad rámec schválených úsporných opatření, moc nesedí. Takhle prudké šlápnutí na brzdu zhorší řeckou recesi, deflaci a ve finále sníží daňové výnosy.

Je zjevné, že se nezdařil proklamovaný účel předběžně schválené půjčky: ta měla sloužit jako jakási garance, stabilizovat finanční trhy a snížit náklady financování řeckého státu prostřednictvím trhu.

 

Dvě možnosti
Takže možnosti jsou v zásadě jen dvě, nic jiného vymyslet nejde.

Buď bude řecký dluh tzv. restrukturalizován, tj. dojde ke změně či prodloužení splátkového kalendáře či ke snížení vymáhané částky nebo Řecko odejde z eurozóny a bude nějakým způsobem devalvovat.
Potíž je v tom, že ani pro jedno ani pro druhé neexistují v Evropské unii žádná pravidla, která by něco takového umožnila učinit pořádkumilovným, koordinovaným a nechaotickým způsobem.

Dlouhotrvající volání těch, kteří od počátku finanční krize tvrdili, že tato pravidla je třeba vytvořit a schválit, nebyla vyslyšena. Jediná pravidla, které euro má jsou rigidity, které každý dodržuje jen když se mu to hodí a pokuty, které nikdo neplatí.

Zatímco jednotlivé státy Evropské unie mají pravidla pro konkurs či úpadek podniků (bez exitu z dynamického, otevřeného tržního systému nemůže tržní systém existovat nebo nemůže být dynamický a otevřený) neexistují pravidla pro eventuální konkurs státních útvarů a navíc pravidla eurozóny ani neumožňují odchod států z eurozóny. Proto by devalvace a odchod Řecka z eurozóny probíhala do značné míry chaoticky.

Takže první možnost - restrukturalizace řeckého státního dluhu - se jeví přeci jen jako o něco pravděpodobnější. Velkou část řeckého státního dluhu financovaly německé, francouzské a švýcarské banky. Možností je hned několik: buď se budou jednotliví věřitelé vzdávat části svých závazků na základě individuálních jednání s dlužníkem (Řeckem) nebo se na způsobu odkladu či rozložení splátek dohodne celý klub věřitelů nebo nějaká jejich množina. Přitom je jasné, že jakékoli jednání dlužníka, které nebude vycházet z dohody, budou ratingové agentury považovat za tzv. default (tedy, řekněme, bankrot).

Jenže ani to nebude nic jednoduchého. Mnohé evropské vlády budou muset oddlužovat svoje banky a lze čekat vážné právní a politické spory o tom, do jaké míry něco takového umožňují evropská pravidla i národní ústavy.

Klíčovou se v tomto ohledu jeví německá debata. Nejde totiž primárně o to, jestli Němci chtějí být na dlužníky přísní či nikoli. Jde o to, že většina německých politiků dogmaticky odmítá jakoukoli potřebu řešení a změny (či vytvoření) pravidel, která zjevně schází či neexistují.

Na pátečním Ecofinu v Madridu například Němci odmítli i plán finského eurokomisaře Olli Rehna na přísnější koordinaci fiskálních politik s tím, že národní parlamentní kontrola bohatě stačí.

Výjimkou v německé politice je Wolfgang Schäuble, který v rozhovoru pro Der Spiegel zdůrazňuje, že eurozóna si nesmí dovolit bankrot členského státu, který by mohl vyvolat řetězovou reakci podobnou efektu pádu Lehman Brothers. Podle Schäubleho je Řecko stejně systematicky důležité jako významná banka. Není prý přesně známo, kdo kolik řeckého dluhu drží a efekt případného bankrotu nelze přesně odhadnout. Potíž je v tom, že Schäubleho názor je v Německu v menšině.

...

Těm čtenářům, kterým schází můj názor na rezignaci guvernéra Zdeňka Tůmy, nabízím svůj komentář v tištěném Respektu.