Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci starobních a invalidních důchodů ( zrušení redukčních hranic pro výpočet důchodů) je podle dostupných zpráv naprosto hloupé. A hloupost je někdy horší než zločin.
Hloupost prokázali soudci tím, že rozhodli něco, co jim nepřísluší, rozhodli zaujatě a ve vlastním zájmu, porušili elementární logiku, nerozumí pojistné matematice a ve svých důsledcích Ústavu a stát ohrožují.
Odpovědní politici z pravé i levé části spektra musí namítnout, že rozhodnutí, které zasahuje do ekonomických a sociálních podmínek obyvatel a voličů ústavnímu soudu nepřísluší. Neodpovědní politici ( už se stalo) výroku zneužijí na útoky proti důchodovému systému jako takovému.
Nic na tom nezmění argumentace tohoto rozhodnutí, že ústavní soud do sociálních a ekonomických podmínek nezasahuje. Každé rozhodnutí o platbách do nebo ze systému sociálního pojištění prostě do těchto podmínek zasáhne.
Soud zrušil jeden ze sociálně ekonomických parametrů systému a nařizuje ho nahradit novým, podle úvahy soudu lepším. Zásluhovějším. Tím soud přímo zasáhl do sociálně ekonomických podmínek, což mu dokonce ani podle jeho vlastních slov nepřísluší.
Ústavní soud tak popírá sám sebe, překročil své kompetence dané mu zákonem a dokonce popřel elementární logiku. A to je hloupé.
V zastupitelské demokracii takováto rozhodnutí musí dělat orgány volené a ne jmenované. Jde o odpovědnost. Rozhodnutí ústavního soudu se musí respektovat. Volené zastupitelské orgány musí rozhodnout a nést za své rozhodnutí odpovědnost před voliči.
Takto soud nutí zákonodárce k rozhodnutí, za která neponesou odpovědnost. Ústavní soudci jsou odpovědni pouze sami sobě, zákonodárci voličům.
Rozhodnutí, které učinili, z principu věci nahrává jejich vlastním nárokům na výši důchodů. Soudci si to před svým svědomím možná zdůvodní, ale přirozená autorita Ústavního soudu, ten nejvyšší statek, který každý soudce má, je tímto rozhodnutím těžce poškozena.
Jestli je systém víc zásluhový nebo méně, jestli je více solidární nebo méně není objektivní kategorie. To může být pouze subjektivní názor jedince a proto ho mohou rozhodnout pouze volby.
Zdůvodnění soudců, že kdo do systému pojištění více přispívá, musí mít také relativně větší plnění ( zásluhovost) je absurdita, popírající systémy pojištění vůbec. Pojistné systémy se opírají o pojistnou matematiku a vůbec ne o nějakou zásluhovost.
Když si někdo platí zdravotní pojištění a vůbec není nemocen, nečerpá ze systému ani korunu. Když si někdo platí sociální pojištění a pracuje až do smrti, také nečerpá ze systému ani korunu a je jedno, v kolika letech zemře. Když si někdo platí havarijní pojištění a nebourá, také nevyčerpá zasloužené protiplnění.
Na stáří a nemoci, invaliditě a smrti není nic spravedlivého ani zásluhového ani rozumně přiměřeného. I kdyby nakrásně zákonodárce přiznal větší důchody těm, kdo si platili větší pojištění ( a zasekl ještě větší sekeru do státního rozpočtu) tak nikde není záruka, že si své příspěvky pojištěnec vyčerpá. Může zemřít v okamžiku přiznání důchodu.
Systémy sociálního pojištění byly vymyšleny v dobách, kdy přestával fungovat systém péče o staré a přestárlé v tradiční zemědělské rodině. Nahrazuje tradiční péči mladých o staré. Solidaritu v rodině nahrazuje státem vynucenou solidaritou, principem povinného pojištění . Takový novodobý vejminěk. Není to žádná sociální dávka a není to žádná daň. Ze strany plátců a podniků se jedná o kvazi daň, která se jako daň z určitého pohledu jeví. Důchodové pojištění je individuální pojistka na stáří. Pracující ho platí a ti, kterým se stala pojistná událost a nemohou pracovat, z něj do smrti čerpají.
Systém důchodového pojištění dokonce není ani žádný socialistický vynález, je to liberální pojistka proti sociálním nepokojům a socialistickým revolucím.
Žádný jiný systém, který by zajistil většině obyvatel důstojné stáří ještě vymyšlen nebyl.
Stát, politici a také soudci však musí vnímat, že to je především pojistka proti tomu, aby staří a nemocní nezůstali na krku státu jako takovému. Nejde jen o to, že takto je to zapsáno v Ústavě a Listině základních práv a svobod. Jde také o to, že to je pojistka samotného státu proti explosi násilí, nepokojů a revolucím. Možná by stačilo, kdyby si ústavní soudci a neodpovědní politici povšimli, jak špatně nastavené důchodové a zdravotní transfery působí v Číně a ve Spojených státech. V Číně musí totalitní moc potlačovat násilím tisíce sociálních nepokojů a v USA zdravotnictví a důchody vynesli k moci Obamu, který se snaží věci napravovat.
Toho jsou si vědomi odpovědní politici veškerého zbarvení. Proto systém průběžného důchodového pojištění přežije. Přežije hloupost ústavních soudců a samozřejmě i hloupost některých blogerů na těchto stránkách. Přežije i hloupost předvolebních slibů ultra liberální pravice, blábolení exponentů penzijních fondů v důchodové komisi a ataky finančních analytiků, hledajících uplatnění volného kapitálu.
Narušení sociálních transferů ohrožuje samu podstatu systému více, než zadlužení a hospodářská krize. Péče o staré a nemocné se totiž stala veřejným statkem, což pochopil i náš největší pravicový guru.
